top of page
  • Text: ťuhýk - foto: ťuhýk

Poutník před branami moudrosti


Ani nevím, jak se mi dostala na seznam četby a jak dlouho čekala, než si ji někde seženu a přečtu, a stejně tak ani po několika dnech od dočtení nevím, co si o ní myslet, ale možná právě to z ní dělá knihu dostatečně zajímavou na to, abych se tady o ní zmínila.


Román Poutník před branami moudrosti je podle tvrzení na obálce neotřelým, originálním a působivým vyprávěním o lidském rodu. Říkám si, kolik práce muselo někomu dát přijít na těch šest slov (předložky prominou), která se tolik snaží říct všechno, až neříkají nic. Upoutávka pokračuje chválou autora: John Boyne je nápaditější a přesvědčivější než kdy dřív. Neznalá jeho předchozích knih, nemám srovnání. Pokud jde o toto dílo, nápadité rozhodně je, přesvědčivé zas až tolik ne. Než se ale o Poutníkovi rozepíšu podrobněji, ráda bych varovala ty, kdo by si knížku chtěli přečíst, ať si další řádky tohoto příspěvku odloží na později. Nepřišla jsem totiž na to, jak o tom románu psát, aniž bych prozradila děj a způsob, jakým je vyprávěn.


Vyprávění, to je ten klíčový pojem. V jádru románu je příběh, který by se dal shrnout jednou trochu delší větou. Podmětem té věty by byl bezejmenný vypravěč, vyskytovali by se v ní jeho rodiče M. a F. a sourozenci A. a J. a jeho tři manželky, z nichž první L. zahynula ve svatební den při zemětřesení, druhá K. se spolu s jejich dítětem E. stala obětí vraždy a třetí S. byla i s vyženěnou dcerou B. unesena, načež protagonista příběhu zanechá svého řemesla, propustí svého chráněnce a učedníka D., svého syna z třetího manželství R. svěří do opatrování svému staršímu bratrovi J. a jeho ženě U. a pustí se do hledání bratrance H., aby se mu pomstil za zradu, která byla příčinou všech jeho neštěstí. Budete-li mít chuť, zkuste si tu větu zformulovat sami, třeba budete úspěšnější než já, protože mě z ní vždycky vyšel hrozný slepenec, až jsem to nakonec vzdala. Myslím, že jakous takous představu o ději máte. A nejspíš vám nedává smysl, proč by někdo něco takového četl. Tak to vám hned objasním.


Tak předně: děj, který jsem napěchovala do jedné věty, je v knize rozbalen na více než čtyř stech stranách a v příběhu načechrán do dvou tisíc let a přes celou zeměkouli. A tím se dostávám ke kouzlu, kterým mi kniha učarovala. Každá z padesáti kapitol se odehrává v jiné době a v jiné části světa, začíná v prvním roce našeho letopočtu v Palestině a končí v roce 2080 na vesmírné stanici. Mezi těmito dvěma mezníky provádí autor čtenáře různými zeměmi a epochami, stále ale vypráví jeden příběh, který v každé kapitole posune o pár měsíců a let, třebaže mezi jednotlivými částmi knihy ubíhají celá staletí.


Střídání kulis s sebou nese i nová jména postav a jen důsledné zachovávání shodných iniciál pomáhá čtenáři zorientovat se v té změti. Pro představu některá jména, která v knize nese vypravěčova matka: Floriana, Folami, Florina, Fabiana, Fabia, Furaha, Flania, Floza… Bavilo mě to, musím říct, i když u některých lokací bych čekala výběr jmen řekněme příhodnější.


Podobně variabilní je i vypravěčovo zaměstnání, oscilující mezi řemeslem a uměním: zhotovuje sandály, maluje obrazy na stěny jeskyní, vyřezává dřevěné stély, odlévá bronzové sošky, vyrábí amulety, toulce, lodní plachty, stěžně a gobelíny, vytesává skalní sochy, iluminuje rukopisy, píše básně, skládá hudbu – a čas od času se jako starší podivuje nad předměty, zhotovenými jeho mladším já v jiné době, v jiné zemi. Možná to neumím dobře vystihnout, ale bylo to svěží a hravé a bavilo mě to, přinejmenším v prvních kapitolách. Skvělý nápad, žasla jsem.


Jenomže všeho moc škodí, dobrého pomálu a opakovaný vtip není vtipem, takže co ve mně v prvních kapitolách vyvolávalo nadšení a slast, začalo v půlce knihy nudit, a když se čtenář nudí, všímá si víc toho, co drhne a neladí. A jsme u toho, proč mám z té knihy smíšené pocity.


Kdyby se vypravěčova cesta na jeho pouti dějinami protnula s některou skutečnou historickou postavou, bylo by to osvěžující. Když je těch průsečíků ale příliš, budí to rozpaky. Herodes, Macbeth, Kryštof Kolumbus, William Shakespeare, Abel Tasman, Walter Scott, Ned Kelly, Donald Trump nemají podle mne v jedné knize co pohledávat – a to jsem ani nevypočítala všechny.


Potíž je taky s historickými nepřesnostmi. Fikce sice není dokument, ale pokud autor umístí děj na konkrétní místo a vročí ho do konkrétní doby, musí počítat s tím, že na jeho dílo bude nahlíženo jako na historický román a nemůže si vymýšlet, co se mu zlíbí, a nepohlídat si, komu kdy dává na talíř brambory, koho kde a kdy posadí na koně, koho obleče do kimona a komu nasype do váčku peníze.


Podobné asynchronní přešlapy jsou patrné i v myšlení a mluvě postav. K dokončení sochy Šivy, jež bude zdobit vstupní cestu do chrámu Prambanan, nám zbývalo ještě několik týdnů, když se na prostranství, kde stála, objevil mnich Falang, našel si mě mezi řemeslníky a povolal mě do své kanceláře. Ještě nikdy jsem ho neviděl tolik znepokojeného, a jak jsme tak kvačili chodbami a po schodištích, přemýšlel jsem, co ho tak rozrušilo. Já teda v roce 907 ještě nebyla na světě, natož abych byla znalá poměrů v Indonésii, ale kancelář a kvačení si v kulisách Asie 10. století představit nedokážu.


České čtenáře může navnadit, že jedna z kapitol se odehrává v Praze. Jenomže navzdory poznámce autora, že názvy zemí u jednotlivých kapitol odkazují na jejich označení v roce 2020, zatímco všechny ostatní geografické názvy – města, obce a vesnice – odpovídají době, ve které se příběh odehrává, nebo nejbližšímu známému historickému označení, u kapitoly z roku 1939 to autorovi ujelo a nadepsal ji, hádejte – Československo. Inu, jednou Československo, vždycky Československo. Ostatně říjnový svátek nám taky zůstal.


To jsem se zase rozepsala. Jestli vám to nestačilo a měli byste zájem o fundovanější rozbor, doporučuji výbornou recenzi v Gardianu. Jestli vám to stačilo a neodradilo vás to, knihu si přečtěte, kompozičně je opravdu povedená a můžete si prověřit své všeobecné vzdělání, kolik historických a kulturních aluzí a kolizí v ní odhalíte. Určitě se ale zase někdy vraťte na ťuhýkův blog. Poslední dobou toho má moc, a proto píše míň, ale má naději, že toho bude mít míň, a tudíž bude psát víc.


Boyne, John: Poutník před branami moudrosti. Slovart 2021. Překlad Sylva Ficová.

Comments


bottom of page