Když bylo Wilhelmu Hansenovi 28 let, založil Dánskou lidovou pojišťovnu, která tehdy průkopnicky nabízela životní pojistky řadovým občanům. Krom toho se nadchnul pro nový mezinárodní jazyk volapük a dokonce ho vyučoval. Známosti mimo hranice jeho rodné země a zmínce na mém blogu se mu ovšem dostalo díky jeho zálibě v umění. Ještě během první světové války a pak i po ní kupoval obrazy, z kterých vytvořil jednu z nejpozoruhodnějších sbírek francouzského umění v severní Evropě. Ještě za svého života ji jednou týdně zpřístupnil veřejnosti a po smrti ji odkázal státu. Vybraná díla z Hansenova souboru zapůjčilo dánské muzeum Ordrupgaard do Prahy a k vidění jsou do příští neděle v Paláci Kinských.
Impresionistické malby mám moc ráda, až tak, že jsem před pár lety neváhala zajet na jejich výstavu do vídeňské Albertiny. Staroměstskému náměstí se ale kvůli davům před orlojem a děsivým nadživotním pandám a gorilám vyhýbám, takže bych jedinečnou výstavu Francouzský impresionismus: Mistrovská díla ze sbírky Ordrupgaard nejspíš prošvihla, nebýt zanícených slov souseda z chalupy, kterému tímto srdečně děkuji.
Nad Starým Městem se rozvalily olověné mraky a vylévaly si svou zlost na roztažené deštníky, nasazené kapuce a oblečené pláštěnky. Okna v prvním patře šlechtického paláce byla zacloněná, v sálech vládlo bezčasí, a přece: jeden z prvních obrazů, upoutávající pozornost svými rozměry i umístěním, jako by do sebe vpil všechno mokro, které návštěvníci neodložili v šatně pod schody. Daubignyho Mořská scenérie, zataženo. Šedá obloha a zvlněné moře se potkávají skoro v geometrické půlce plátna, ale nebe má přece jen o kousek navrch. Pozná se to podle orámování s vyřezávanými ozdobami v osové symetrii. Rámy obrazů jsou samy o sobě uměleckým dílem a stojí za to po opuštění posledního sálu přejít přes chodbu a dát si to kolečko ještě jednou, kvůli nim.
Před dalším mořem, tentokrát viděným Monetem v Le Havru, couvám a zase se přibližuju a číhám na ten okamžik, kdy se z fleků stane mořská vlna, kdy se jednotlivé nepokrytě přiznané tahy štětce spojí v obraz. Plátna napnutá do rámů ani sto let po smrti svých autorů nejsou dokončená, dokud se na ně někdo nepodívá, dokud to rozsypané barevné puzzle neposkládá v tančící postavy nebo kvetoucí švestky v zahradě, dokud se nenechá oslnit ranním svitem v pařížských ulicích nebo se prohřát podvečerním sluncem v Pissarrově zahradě.
Výstava je připravena s příkladnou pečlivostí. V ateliéru je možno naaranžovat si, nasvítit a naskicovat vlastní zátiší. Já jsem si vystačila s obdivováním děl mistrů. V jednotlivých sálech jsou plátna Hansenovy sbírky rozvěšena podle motivů a některá doprovází i slovní popis. A byly to právě tyto doprovodné texty, které mě přivedly k otázce, zda lze impresionistická díla popsat jinak než v dojmech. Jak hovořit a psát o obrazech křehkých tak, že snesou jen letmý dotek tanečních špiček? Jaká pro ně najít slova, aby nedupala jako slon v porcelánu? Opravdu obraz i skica Tanec v Le Moulin de la Galette tlumočí radostnou atmosféru nedělní taneční zábavy ve slunečném odpoledni a ztělesňují smyslové opojení moderním městským životem? Kolik kouzla Zahradního koutku v Éragny se udusí v komentáři, že byť obraz působí jako klidná scéna bez vzruchu, jeho malířské podání krajiny vibrující ve slunečním světle je samo o sobě dějem, který naplňuje obraz radostí a ztělesňuje oslavu léta a rodinného života? A není moudřejší na zátiší jen tiše spočinout zrakem, než si naň otvírat ústa a prohlašovat, že zatímco Gauguinův obraz Dvě vázy s květinami je úvahou nad schopností malířského média zachytit skutečnost na základě nově vytvořeného vizuálního řádu, v Zátiší Odilona Redona barvy získávají až sakrální charakter, který odkazuje na vyšší duchovní rozměr smyslové skutečnosti?
Přiznávám, že mi ty interpretace nic neříkají. S obrazy to mám jako s hudbou. Buď se mi líbí, nebo ne. A víc znát nepotřebuju. Možná jsem arogantní ignorant, možná si jen dopřávám ten přepych moct se z něčeho radovat a nemuset racionalizovat a vysvětlovat, proč mě ty barevné fleky tak blaží.
Francouzský impresionismus. Mistrovská díla ze sbírky Ordrupgaard 29. června – 13. října 2019. Palác Kinských, Praha.