Koupili jsme chalupu a v ceně byla kromě výhledu na rybník, staré jablůňky na zahradě a pece ve světnici i fůra starostí. Tou první bylo, čím nakrmit tu pec. Hladová pec totiž jak známo nehřeje a možnost zatopit si je prvním i posledním argumentem, proč se na podzim nepřidat k ťuhýkům táhnoucím do Tanzanie, Namibie nebo Zimbabwe. Jenomže nás to na jih Afriky netáhne zdaleka tolik jako na jih Čech, takže čím naládujeme ta kamna, čimčarara čím, čím, čím?
Bez dlouhého přemýšlení se rozhodneme pro využití místních zdrojů. Před loupežnými výpravami do lesa dáváme přednost objednání vyschlého a nařezaného dřeva, a tak Petr volá panu V., u kterého už před pár týdny na doporučení bývalé majitelky zjišťoval, co má na skladě: Dobrý den. My už jsme spolu před časem mluvili, rád bych u vás objednal řezivo na otop. - Dobrej. Kam to máte? Jo, už to pro vás mám nachystaný! - Aha. A co pro nás máte? - No, deset metrů borovice. - Aha. To je skoro až moc. A chtěl jsem tvrdé dřevo. - Jo, tak já vám to nějak namíchám. - A kdy to jste schopní přivézt? - Můžem u vás bejt dneska tak ve štyry. Úplně perplex z nečekaného vývoje objednávky ani nedošlo na prověření nejdůležitějšího parametru, takže vzápětí následuje druhý telefonát: Dobrý den, to jsem ještě já. Heleďte a na jakou velikost to máte nařezané? - Třiatřicítky. - My ale potřebujeme 25! - Hm, tak já vám tam dám i nějaké pětadvacítky. - Ale my ty velké nedostaneme do kamen. - Ne? - Ne! Ve čtyři odpoledne nikde nikdo. Asi zkracují polínka, říkáme si. V pět odpoledne nikde nikdo. Asi na tom makaj, litujeme je. V šest hodin voláme a dovídáme se, že se panu V. někam zdejchnul závozník a že přijedou druhý den v poledne.
Druhý den nás od snídaně vyruší bušení na dveře. To, že někdo buší, nás neudivuje, jelikož zatím nemáme zvonek. Udivuje nás ale, že to buší pan V. a v ruce drží poleno: Já si to přijel vobhlídnout, jestli sem zvládnu zajet s Avií. To pude. Jo, a přivez jsem vám tady tu třiatřicítku na ozkoušení, jestli se vám do těch kamen přece jen nevejde. Nevešla. Pan V. odjel a asi ještě chvíli vyráběl osmicentimetrové odřezky, protože Avie před vrata zacouvala až někdy v jednu. Na představení, které se chystalo, roztáhla nebesa oponu z oblaků a namířila sluneční reflektory na naši zahrádku. A nebešťané s divadelním předplatným si posedali u nás na plot a na střechu a koukali a bavili se. A my s nimi. Ani Pat a Mat by tu etudu se skládáním dřeva nezahráli lépe.
Dějství první
Pan V. za volantem a závozník ve zpětném zrcátku se snaží nacouvat ke stodole. Jenomže s plně loženým vozem to po mokré trávě do kopce moc nešlo. Že prej je třeba si nechat dřevo složit ještě v létě, za sucha. Jenomže pořizujte si zásoby do stavení, které ještě není vaše. Nechá mašinu sklouznout zpátky na silnici a žhaví telefon a shání Pepíka, Lojzíka, Toníka, kohokoliv s traktorem, kdo by ho do toho kopečku vytlačil. Jsme na venkově, takže do pěti minut někoho má. Jen je zrovna někde na poli, takže dojede tak za hodinku. Tak že prej na něj počkají a mladá paní že prej jim zatím může udělat kafe. Jenomže mladá paní jim kafe udělat nemůže, jelikož na chalupě (ještě) žádné nemá. Pochváleni buďtež dobří sousedé a pan Ch. zvlášť. Naservíruje turka, později půjčí hrábě a kolečka a nářadí a přidá pár útěšných slov.
Intermezzo
Čekáme. Závozník se tak trochu švejkovsky usmívá a za celou hodinu procedí mezi zuby sotva tři slova. Víc by ale stejně nezvládl, i kdyby chtěl, protože panu V. se pusa nezastaví. Pokud zrovna nemluví do telefonu, povídá si s námi, klevetí o místních, vyptává se na nás, živě se chytá našich odpovědí a nechá se jimi odvést k novým tématům svého stand up vystoupení.
Dějství druhé
Po hodině přijíždí Deere, John Deere. Je hodně zelený a hodně, hodně velký. A jako když si chlapečci hrají na pískovišti s autíčky, vytlačil nám ten zelený oblovský tlaktol ten modlý ploblémový náklaďák až ke stodole a pak při opouštění pozemku jen těsně minul sloupek branky z jedné strany a sloup elektrického vedení z druhé, urval si kus popínavé růže jako poděkování a nám na památku zanechal na trávníku koleje s dezénem hlubokým tak, že pokud si na něm nepolámeme nohy my, tak sousedovic kočky zcela jistě ano.
Dějství třetí
Avie odpočívá na rovince před vraty stodoly. Závozník z korby shazuje polena navršená do čepice, aby se při zajíždění nezachytávala o rám. Řidič zařadí zpátečku a chystá se vůz narvat do stodoly. Stop! Kabina drhne. Pan V. vystoupí, zhodnotí situaci a uzná, že neprojede. Profesní čest mu však ani v této kritické chvíli nedovolí to vzdát, popojet dopředu a vysypat nám ten náklad na zahradu. Slíbil složit dřevo do stodoly, tak ho složí do stodoly, i kdyby měl ten vůz rozebrat. A taky že jo. Půjčí si nářadí, sundá rezervní kolo a ze střechy odšroubuje sání. Teď už těmi vraty projede.
Dějství čtvrté
Auto je pod střechou. Ale mezi autem a střechou jsou ještě trámy. A kvůli trámům, jak se vzápětí ukáže, nelze korbu naklonit víc než o pouhých pár centimetrů. Uvolněnou postranicí se na podlahu vysype pár polínek. Zbytek nákladu krásně drží. Na řadu tak znovu přichází závozník. A hrábě. A pak i pan V. a dokonce i Petr. Nohama, rukama a lopatou pomáhají líné gravitaci. Chvíli je to o život, nebo přinejmenším o nohu, když závozník podlézá těžkou postranici zapříčenou jen tenkým bukovým hranolkem, ale celá tahle tragikomedie má přece jen blíž ke komedii než k tragédii, takže to nakonec dobře dopadne, závozník se vyhrabe z dřeva nerozpůlený, dřevo se dostane z návěsu do stodoly a Avie se dostane ze stodoly ven.
Dějství páté
Pan V. namontuje sání a rezervu zpět na místo, ztratí přitom nějaký šroub a poslední šanci na razítko při příští STK, nechá si zaplatit nemalé peníze a odjede se slovy, že příští rok to sem raději otočí dvakrát s multikárou. My se pustíme do rovnání dřeva s tušením, že příští rok sem pan V. nepojede ničím.
Dřevo je pod střechou. Mimochodem, nejsou to ta polínka na obrázku, těmi zatápěl někdo jiný kdesi na Šumavě. Kvalita těch našich sice nic moc, ale jakž takž hoří, takže o starost míň, řeklo by se. Ono to ale není tak jednoduché. Mít otop ještě neznamená mít teplo. Ne, když máte metrové kamenné zdi a vyhříváte je jen o víkendech. A tak vybíráme přímotopy. A do té kamenné zdi necháváme vysekat drážku na nový obvod v mědi, protože napojení na starý hliníkový drátek by mohlo chalupu rozfajrovat tak, že už bychom nikdy neměli starost se dřevem a ani žádnou jinou. A to by byla škoda. Vždyť to jsou tak pěkné starosti!
Comentários