„Co kocour?“ ptám se jednou takhle v sobotu dopoledne. „Spí, co taky jiného,“ dostane se mi odpovědi. „By mě zajímalo, co dělá v noci.“ „Možná trochu šmejdí,“ spekuluje Petr, „a jinak taky spí. Si to zkus, naspat šestnáct hodin denně. Ty nedáš ani osm!“ A má jako vždy pravdu.
Osm hodin je přitom podle britského neurovědce a odborníka na spánek Matthewa Walkera minimální dobou, kterou by člověk měl denně vyhradit spánku. Navzdory tomu, že mnozí fungují dlouhodobě i s výrazně kratší dobou odpočinku, profesor Walker argumentuje biologickými potřebami lidského organismu.
Je radost narazit na odborníka, který se nebrání a zároveň dokáže mluvit či psát o svém oboru jazykem srozumitelným i smrtelníkům mimo vědecké kruhy. Svou knihou Proč spíme Matthew Walker prokázal, že jednoznačně patří k talentovaným popularizátorům vědy. Nedbala jsem jeho úvodního varování, že některé informace o dopadech nedostatečného spánku mohou u jedinců se spánkovými obtížemi vyvolat nebo posílit úzkost, a knihu jsem přečetla s dychtivostí, zvědavostí a tak trochu – autor promine – na úkor spánku.
Mnohé pojmy, které Walker v knize objasňuje, jsem znala, nebo jsem si myslela, že je znám. Jako třeba cirkadiánní rytmus. Věděla jsem, že to má co do činění se střídáním dne a noci, respektive bdění a spánku, avšak nikdy jsem se nepozastavila nad první půlkou onoho termínu. Cirka přece znamená přibližně! Ona totiž průměrná délka našeho vnitřního cirkadiánního cyklu není přesně jeden den, ve skutečnosti je o čtvrt hodiny delší. Experimenty na samé hraně humánnosti bylo dokázáno, že sluneční světlo hraje roli kolečka na seřízení nepřesných hodinek.
Co by to bylo za knihu o spánku, kdyby pomíjela rozpravu o ptactvu, konkrétně o skřivanech a sovách. Ranních ptáčat je v populaci zhruba čtyřicet procent a těch, kteří patří k večernímu chronotypu, o deset procent méně. Zbývá třicet procent nás ťuhýků, co se pohybujeme někde mezi. A teď pozor: Co jsme kdo za ptáčka, určuje především genetika! Takže jestli vám to shodou chromozomů zpívá snáz ráno, nenadávejte sovám do lenochů, když si přispí. Dost na tom, že do školy a do práce musí vstávat se skřivany, i když usnout se jim podaří až v noci.
Se spánkem mám spojen první pocit křivdy ve svém životě. Nesu si ho s sebou ze školky. Jsem monofázický tvor: pokud nejsem nemocná, sestává můj den z jedné doby spánku a jedné doby bdění. Jinak to mají nastaveno tvorové polyfázičtí, kteří stihnou bdít a spát za den hned několikrát. Má to tak náš kocour, má to tak i Petr. A paní učitelka v mateřince takové chtěla mít i všechny svěřené děti. Po obědě se prostě chodilo spát a basta. A když někdo nespal, běda, když zlobil. Naopak hodné děti, které hezky spinkaly, mohly druhý den za odměnu česat dlouhé plavé vlasy paní učitelky Majky. Jako Šípková Růženka jsem zamrzla v čase: je mi sotva pět, jsem možná zakletá, ale nespím, ležím, ani nedutám – a někdo, kdo by klidně spát mohl, je vzhůru a víská ve vlasech paní učitelku!
Neusnu sice kdykoliv, ale zato (skoro) kdekoliv. Je nicméně dokázáno, že změna prostředí se na kvalitě spánku podepisuje, aniž bychom s tím mohli něco udělat, pokud teda nechceme zůstat už napořád ve své postýlce. Tam, kde běžně nespíme, nám totiž jedna polovina mozku spí méně hlubokým spánkem než ta druhá. Půlka mozku je zkrátka na stráži. Dobrá zpráva je, že s každou další nocí na jednom místě se hloubka spánku obou hemisfér o něco srovná. Když se tedy první noc na dovolené vyspíte mizerně, máte naději, že ta další už bude lepší.
Aha momentů má kniha pro čtenáře přehršel a vážně stojí za přečtení, kteréžto tvrzení podpořím ještě následujícím úryvkem:
Úžasný objev! Vědci objevili nový revoluční způsob léčby zajišťující dlouhověkost. Posiluje paměť a povzbuzuje kreativitu. Budete díky němu vypadat atraktivněji. Pomůže vám udržet si štíhlou linii a nebudete mít neovladatelné chutě na jídlo. Bude vás chránit před rakovinou a demencí. Zahání nachlazení a chřipku. Snižuje riziko srdečního infarktu a mrtvice, o diabetu nemluvě. Díky této léčbě se budete cítit spokojenější, méně sklíčení a úzkostliví. Máte o ni zájem? – Přestože to může znít jako nadsázka, v této fiktivní reklamě není jediná nepřesnost. Kdyby takto někdo propagoval nový lék, mnoho lidí by se na něj nejspíš dívalo skepticky. Ovšem lidé přesvědčení o pravdivosti reklamy by ochotně zaplatili obrovské sumy za sebemenší množství. /…/ Reklama ve skutečnosti samozřejmě nepopisuje žádnou novou zázračnou tinkturu ani všelék, ale prokázané benefity dobře prospané noci.
Po dočtení knihy Proč spíme se mi na mysl vtírá opačná otázka: Proč nespíme? Když tohle všechno víme, proč si nepřispíme, nebo spíš proč nejdeme dřív spát? Někteří by rádi, ale mají se spaním potíž. Těm autor v závěru knihy předkládá dvanáct pravidel spánkové hygieny s tím, že pokud by se člověk měl držet jen jednoho z nich, pak ať chodí spát a vstává každý den ve stejnou dobu, i za cenu buzení budíkem. Jiní by rádi, ale brání jim okolnosti. Vedle chvály zaznívají v reakci na knihu i výtky, že nezmiňuje, jak si mají se spánkovou deprivací poradit rodiče malých dětí nebo ti, kterým do spánkového režimu negativně zasahuje jejich povolání, jako třeba zdravotníci, kteří si třísměnnou péčí o zdraví druhých paradoxně huntují zdraví vlastní. A další prostě nestíhají...
Já těch doporučených osm hodin nezvládám většinou proto, že si před spaním chci ještě chvíli číst, bez ohledu na to, kdy se dostanu do postele. Mohu vás ale ujistit, že při psaní tohoto příspěvku nebyl nikdo obrán ani o minutu spánku – a chci doufat, že ani při jeho čtení. Naopak, slovy pana profesora Walkera: Pokud se vám během čtení začnou klížit oči a usnete, na rozdíl od většiny autorů mě to určitě nebude mrzet.
Nechte si něco hezkého zdát!