Ital Paolo Genovese točil reklamy a byl v tom natolik dobrý, že kromě výdělku získal i několik ocenění. Povzbuzen úspěchem a hnán touhou točit hrané filmy vytvořil snímek Naprostí cizinci a i ten mu vynesl pár cen. Nyní pracuje na dalším scénáři podle vlastní knihy. Bez ohledu na to, jestli se výsledku jeho práce opět dostane uznání, sama předloha si zaslouží pozornost. Pod poutavým titulem První den mého života vypráví příběh čtyř lidí – jednoho muže, dvou žen a jednoho chlapce – odhodlaných skončit svůj bezútěšný život. V rozhodující chvíli je osloví neznámý muž a nabídne jim sedm dní k tomu, aby poznali, jaký by byl svět bez nich. Pak je vrátí na stejné místo do stejné chvíle a oni se budou moci znovu rozhodnout, zda zvolí smrt, nebo život. Poslední den života se bude moci změnit v první den života nového.
Chytla jsem se na vějičku anotace knihy a s každou další stránkou se zakusovala víc a víc a nechala se autorovým vyprávěním naprosto polapit. Setkala jsem se s názorem, že styl knihy je příliš scénáristický a že to autorovi nemělo projít a redaktor že to neměl připustit, ale mě to nijak nerušilo. Rychlejší tempo vyprávění mi naopak vyhovovalo, protože jsem byla zvědavá, jak si ti čtyři povedou, co jim darované dny přinesou, jak je prožijí a jak se nakonec rozhodnou. Nejvíc jsem fandila Napoleonovi, chyběl mu rok do padesátky, když si sedl na kraj manhattanského mostu a chtěl skočit. Ostatním třem se později svěří:
„Ráno se probudím a je mi, jako by mi umřelo dítě, jako bych skončil na kolečkovém křesle nebo jako by na mě rodiče zvysoka kašlali. Cítím se tak, jako bych si prošel vším neštěstím jako vy. A přitom se mi nestalo vůbec nic. Je mi zle a nevím proč. Ve skutečnosti vám závidím. Protože vy aspoň znáte příčinu.“
Kouč a motivátor, zvyklý vést semináře ve vyprodaných sálech pro patnáct set lidí, má ze všech postav nejblíž k onomu neznámému zachránci, jako by mu viděl do karet. Napoleon si uvědomuje, že od života dostal všechno kromě štěstí. A pochybuje, jestli ti, kterým pomáhal, jsou šťastní nebo ne. Muž mu na to překvapivě opáčí, že to možná není tak důležité, a položí řečnickou otázku, kolik je na Manhattanu přesně v onom okamžiku šťastných lidí. Pak mávne rukou, veškerá světla města zhasnou a po chvíli se rozsvítí pouhých sto, dvě stě světel, jedno za každého, kdo je v tu chvíli šťastný. Po pár vteřinách některá zhasnou, jiná se rozsvítí, světla problikávají a neustále se mění. A muž vysvětluje:
„Nemůžu vám zaručit, že budete šťastni. Jeden den budete rozsvícené světýlko, druhý den zhasnuté, jediná opravdu důležitá věc je, aby se vám po štěstí stýskalo. Jedině tak budete mít chuť ho hledat.“
Kolikrát už jsem narazila na radu, že má člověk žít každý den tak, jako by byl jeho poslední. Napadá mě, že vůbec není od věci zamyslet se nad tím, jak prožít den, jako by to byl ten první. Skutečně první den svého života si samozřejmě vůbec nepamatuju, z vyprávění rodičů vím, že byla neděle a že svítilo slunce a zpívali ptáci a kvetly fialky, ale já sama mám na první dny a měsíce svého života amnézii. Proč ale neprožít ten první den třeba dnes. Jasně že ho nechci prožít jako mimino, probrečet ho, nechat se konejšit a opečovávat. Ale chci ho prožít v úžasu dítěte, divit se vlastnímu stínu, zaposlouchat se do štěbetání sýkorek, zvednout hlavu a najít v mracích obraz ženy přeskakující strom, zatajit dech nad lidským dotekem, nechat se oblažit zurčením potůčku, cuknout po oblíznutí drsným kočičím jazýčkem, zasmát se a poskočit si a večer se nechat unést západem slunce, jako by bylo všechno poprvé. Chci ho prožít s otevřenými smysly, vnímat spokojenost i bolest, svou i druhých, zakopávat o kameny, překonávat překážky, umazávat se, padat i vstávat. A chci vnímat stesk a hledat to, po čem se mi stýská, po čem se stýská každému z nás: wunschloses Glück, štěstí dokonalé tak, že už si není co přát, štěstí ráje.
Přeji vám šťastný první den nového roku, první den nového života!
Genovese, Paolo: První den mého života. XYZ 2019. Překlad Barbora Mahlerová
Comments