• Text: ťuhýk - foto: ťuhýk

Ptačí domek



Ráno mě probudí kosi. Zbytečně brzy, ale copak se lze na ně hněvat, když na program svého matiné zařadili takové krásné skladby? Cestou na tramvaj se připletu k hádce dvou strak. V kanceláři mi z parapetu odečítá data z monitoru holubí špión s fešáckým zelenofialovým nákrčníkem. Cestou z práce objevím na vltavském břehu jen pár kroků od Národního divadla hnízdící labuť, které dělají společnost kachny a kavky. A před večeří zahlédnu střešním oknem žlunu. Když se přemístíme na venkov, kynou nám z luk volavky a na rybníce pod domem nás vítají svým poťouchlým cha-cha-cha kachny. Netušíme, co jim přijde tak k smíchu, ale je to nakažlivé a brzy se chechtáme taky. Dosypeme krmítko a mezi koňadrami, modřinkami, babkami a vrabci vyhlížíme i méně pravidelné hosty: brhlíky, pěnkavy, zvonohlíky, červenku, rehka. Raduji se z každého z nich a po krůčcích a po pírkách se je učím poznávat. A čím lépe je znám, tím víc mi na nich záleží.


Gwendolen (Len) Howard byla talentovaná violistka s angažmá v orchestru Malcolma Sargenta, který se ve 20. letech minulého století stal jedním z nejslavnějších britských dirigentů. Vedle hudby ale od dětství milovala i ptáky a láska k nim ji nakonec přiměla k tomu, že se odstěhovala z Londýna a věnovala se plně jejich pozorování. Okna v jejím ptačím domku v jihoanglickém Ditchlingu byla vždy otevřená a ptáci se naučili létat dovnitř, posedávat na skříních, hopsat po stole a zobat jí z ruky. O svá pozorování se dělila se čtenáři svých článků a knih i s posluchači rozhlasových pořadů, pro odborný svět ale zůstala navždy amatérskou ornitoložkou bez speciálního vzdělání. Nikdy se nevdala, neměla děti, stranila se lidí a po bezmála půlstoletí od její smrti by upadla do zapomnění, nebýt nizozemské výtvarnice, spisovatelky, filozofky a písničkářky Evy Meijer, která se začetla do jejích knih při přípravě své diplomové práce. Leniny životní osudy a její poznatky z pozorování života ptáků, především sýkorek, převyprávěla v románu Ptačí domek.


Anotace dávala tušit, že by to mohla být hodně zajímavá knížka. A ona opravdu je, navíc nádherně napsaná, skvěle přeložená a dobře zredigovaná. Má něco přes dvě stě stran, na kterých se v několikaletých odskocích chronologicky vyprávěná biografie střídá s kapitolkami o sýkorce Hvězdě. Ptačí domek si řadím k tomu nejlepšímu, co jsem v poslední době četla, šetřila jsem si každou stránku, abych neslupla všechny naráz, a už teď se těším, až si ten příběh přečtu znovu. Jenomže právě proto, že jsem z té knihy tak unešená, nedokážu o ní napsat s dostatečným odstupem a tak výstižně, jak by si zasloužila. Omezím se tedy jen na to, že si na otevřenou dlaň nasypu pár vět z knihy jako drobky, kousky oříšků a nabídnu vám je k uzobnutí:


Jdu potmě k Temži. Na nákupní třídě vidím nějakého pobudu, o dvě ulice dál skupinu pradlen. Jinak ani živáčka. V dálce slyším kosa. Jeho volání zní jinak než kosí zpěv dříve u nás. Tři klouzavé noty, trylek na konci. Broukám si to po něm. Příště si s sebou musím vzít pero a papír. Druhý kos zpívá odpověď. Pátrám ve stromech. První opakuje svou písničku. Slyším, odkud zvuk přichází, ptáka však nevidím. Ztichnou, jdu dál – zítra půjdu zas a vezmu si zápisník.


Sýkory koňadry mají různá poplašná volání, dosud jsem identifikovala tři – jedno pro lidi, jedno pro velké ptáky ve vzduchu a jedno pro zvířata zezdola. Určitě jich bude víc, potíž je v tom, že existuje ohromná škála jednotlivých volání. Kromě toho noty po sobě následují tak rychle, že mám dle svých lidských norem neustále pocit, že mi něco uniká. Měla bych se zdokonalit, jenže netuším, jak to zkombinovat s hraním na housle.


Theo se dívá na můj zápisník. „Co děláš?“ Ukazuji mu výkresy. „Hodlám zkoumat ptáky z okolí.“ Dívá se na kolečka, která mají představovat stromy. „Můj otec byl amatérský ornitolog, každoročně jsme doma měli pár mladých sýkorek a kosáků, kteří vypadli z hnízda nebo je chytila kočka.“ Hvízdne. „Hezký plán. Ptáků je tu dost, a ještě ke všemu jsou drží. Jedna sýkorka létala tátovi přímo do kuchyně. Jak je hodláš zkoumat?“ „Ještě přesně nevím. Rozhodně si chci získat jejich důvěru. Poslední dobou se inteligence ptáků hodně zkoumá v laboratořích, jenže ptáci se v zajetí chovají jinak. Znervózní.“ Na jabloni přistane holub. „Já chci vědět, jak se chovají na svobodě. A chci zmapovat jejich zpěv.“ Doufám, že se mi to podaří – mám lepší sluch než dříve, ale oni jsou tak rychlí. Netuším také, zda sem přilétá dost ptáků na to, abych mohla výzkum provádět seriózně.“ „Důvěra prochází u většiny zvířat žaludkem.“ Pohladí se po břiše, snad aby naznačil, že je také zvíře, nebo prostě pro ilustraci.


Modrá hodina, zimní soumrak. Pozdní světlo dává listům tvar, ještě chviličku. Dívám se, dokud se nerozplynou – okraje jako by se pohybovaly. Po okenní tabulce se táhne stopa kapky, vede k rámu, kolmo dolů. Sýkory už šly na kutě. Nerozsvítím, zůstanu sedět tam, kde jsem. Židli jsem dala minulý týden přečalounit, už to potřebovala, teď přes ni mám přehozenou deku, aby se nepoškodila – to jsem ji tedy nemusela nechat čalounit.


Chcete víc? Zaleťte si do knihkupectví nebo do knihovny pro Ptačí domek.


Meijer, Eva: Ptačí domek. Host 2021. Překlad Veronika ter Harmsel Havlíková.


#knihy