• Text: ťuhýk - foto: ťuhýk

Ptačí hodinka


Poněkud jsem si přispala, takže když jsem otevřela oči a domžourala na ciferník, vyletěla jsem z peřin, hodila na sebe pár svršků, zaběhla na zahradu dosypat zobání do krmítka a lojové koule do zásobníku, cestou jsem se ošplíchla v koupelně a vrátila se rychle zpátky do postele. Jenomže už jsem si do ní nelehla, nýbrž posadila se na její kraj s papírem a tužkou v ruce a dalekohledem a kocourem po boku. Na sčítání ptactva jsem se těšila dlouho a skoro to vypadalo, že se k němu během těch tří vymezených dnů vůbec nedostanu. Nakonec to však přece jen vyšlo, a dokonce v době, kdy k nám v posledních týdnech pravidelně zalétal strakapoud, kterého jsme pojmenovali Leopold. Proto ten kalup, abych ho nepropásla a mohla ho hrdě nahlásit České společnosti ornitologické.


Že nám na krmítko létají koňadry, modřinky, polní vrabci a sýkory babky, co jsou k nerozeznání podobné sýkorám lužním, ale ty to prý na krmítka tolik netáhne, takže to asi opravdu budou ty babky, tedy že k nám pravidelně a ve větších počtech zalétají tihle drobní ptáčci, mě velmi těší, ale nijak zvlášť nepřekvapuje. Vlastně nepřekvapovalo, až do minulého víkendu. Celá žhavá sčítat jsem marně čekala nejen na vzácnější návštěvníky – brhlíka, pěnkavu, čížka, strakapouda, ale dokonce i na početnější skupinky těch běžnějších. Nakonec to zachraňovali tři upocení vrabci, dvě bulimické koňadry, jeden netečný kos a pár divokých kachen, které nám přelétaly nad domem a počítaly se taky.


Jestli tys tu přípravu nepodcenila, rýpnul si do mne manžel, že jsem nevyrobila letáčky a nešířila osvětu mezi místním ptactvem. Nemyslím, hájila jsem se. Ale úplně slyším, jak si u Čížků, Pěnkavových, Brhlíků a Wrobelových doma povídají: Táto, říkala Babková, že příští víkend je to ščítání. – Jaký sčítání, matko? – No ščítání nás ptáků. – A to je zas co za ptákovinu? To jim nestačí, že sčítají sami sebe? Proč by mě měl někdo sčítat. Já jsem jedinečný, ty jsi taky naštěstí jen jedna, chci říct má jediná, se rozumí, a ostatní mě nezajímají. – No ale že prý aby se vědělo, jak se nám jako to, populačně, daří. – Já popu lačný nejsem, já radši klasiku. – Táto, žerty stranou, loni prý sypali do krmítek samý lepší věci, říkala Babková. – No a co, ať si sypou třeba plnotučný červy, já se žádnýma úplatkama lapit nenechám. – Táto! – Ne a basta. Leť si, když chceš, ale já se jim ukážu, až já budu chtít. Tuhle svobodu si vzít nenechám. A jak pravil, tak provedl: vidět se nenechal.


Vlastně vám rozumím, vy moji milí malí i větší opeření přátelé. Přileťte, až se vám bude chtít. A nebojte se těch stínů za oknem. Ten malý, to je Mišák, kocour, který vám neublíží a kterého můžete snadno doběhnout tím, že přeletíte střechu. Bude vás sledovat očima skrz okno a s hlavou zvrácenou skončí s pohledem upřeným do stropu, kam jste se to poděli. A ten velký stín, to jsem já. Posazená na širokém parapetu s nohama pod bradou pozoruju, jak vám chutná a jak se na té naší jablůňce mezi sebou porovnáte. Hierarchie se zdá být odvozená od velikosti, ale i ta nejmenší modřinka a babka si umí uhájit svůj prostor.


Těším se na vás, drobci. V týdnu obklopená holuby z náměstí, racky z náplavky, sojkami z vilových zahrad a strakami z parků, těším se na víkendové setkání s venkovany. A doufám, že brzy zase přiletí Leopold. Vzniklo totiž podezření, že je to možná strakapoudka. Je potřeba prozkoumat červenou skvrnu na temeni, aby bylo jasno, jestli krmíme Poldíka, nebo Poldinku. Taky je možné, že krmíme úplně jiné ptáky, než nám v létě zpívají. Ale ti se třeba krmí u sousedů, a sousedy trochu přiživujeme zase my, takže je z nás taková hezky propletená a dobře živená komunita a k úplnému štěstí už nám chybí jen zahnízdit natrvalo. Zatím jsme stěhovaví, máme ale našlápnuto k evoluční změně.