Evu Pilarovou ve známé písni mrzí četba Olivera Twista, protože takový muž na zemi už není. Následující řádky budou o knize, která ve mně vyvolala podobné pocity lítosti, jelikož po jejím přečtení už nejsem s to projít či projet běžnou českou vesnicí, aniž bych se rozvášnila nad některými objekty. Vinen je pan profesor inženýr architekt Jiří Škabrada, kandidát věd, autor publikace Lidové stavby s podtitulem Architektura českého venkova. Spoluvinu nese ovšem i můj bratr, který má titul ve své vytříbené knihovně a bezelstně mi knihu půjčil.
Pár měsíců mi ležela u postele, občas jsem si v ní zalistovala, prohlížela si bohatou černobílou fotodokumentaci, nanejvýš jsem si přečetla popisek k některému obrázku. Ale jak jsme postupovali s opravami a úpravami chalupy a prozkoumávali její okolí, přirozeně rostl náš zájem o venkovskou architekturu, a tak se nakonec stalo, že jsem se do knihy pustila a pročetla ji poctivě celou, od první kapitoly o vývoji půdorysného a prostorového uspořádání domu, přes pojednání o základních historických písemných a mapových pramenech a o urbanismu a sociálních skladbách zástavby, k poučnému výkladu o konstrukci a hospodářských stavbách, dále přes náhled na lidovou architekturu jako součást obecného stavebního vývoje a podrobnější rozlišení charakteru staveb jednotlivých regionů včetně zasazení do širších evropských souvislostí, až po poznámky k opravám a úpravám a k základům slušného chování nové stavby na české vesnici.
Ještě před pár lety bych knihu vnímala zcela jinak, pokud bych vůbec měla důvod ji otevřít. Teď jsem si ale u mnoha odstavců říkala Aha! a nadšeně jsem předčítala spoluvlastníkovi naší venkovské nemovitosti:
Zajímavým doprovodným prvkem černých kuchyní byl nástěnný osvětlovací krb či krbeček – nika krbového tvaru ve světnici vždy ve stěně mezi vstupními dveřmi a kamny, v níž se mohl udržovat nevelký oheň zejména pro osvětlení místnosti. V horní části niky začínal samostatný kouřový sopouch, který vyúsťoval v černé kuchyni zpravidla v koutě přilehlém ke světnici a doplňoval tak již zmíněnou sestavu základních otvorů. Při ztrátě funkce těchto krbů (k níž došlo v souvislosti se zaváděním petrolejových lamp od 2. poloviny 19. století) se jejich účel měnil na odkládací kuchyňské policové niky – odstraněním jejich někdy i dosti bohatého architektonického ztvárnění, zazděním sopouchu a vložením policových regálů. V této podobě se zachovaly v podstatě v každém starším venkovském domě v jižních a západních Čechách, přičemž jejich obyvatelé už zpravidla netuší, k čemu původně tyto niky sloužily.
Tak tohle už tedy víme. A taky víme, že máme kuchyň sklenutou plackovou klenbou:
Suverénní ovládnutí techniky plackové klenby právě venkovskými zedníky a její roznášení i za hranice bylo zřejmě důvodem, pro který se této klenbě i na jih a západ od českých hranic říkalo česká klenba nebo placka.
Podstatná část naší chalupy má mohutné kamenné zdi, o kterých platí autorovo konstatování:
Zásadou tradičního zdění z kamene na venkově je používání zejména sbíraného, tedy nikoli lomového (ostrohranného) kamene, a také jeho důsledné pokládání ve zdivu na větší plochou stranu. V tradičním zdivu se nemůžeme setkat (s výjimkou architektonických článků) s kamenem umístěným nastojato.
Takových charakteristických rysů lidových staveb vysledoval pan Škabrada více a shrnuje je v poslední kapitole své knihy. A je to právě tato část knihy, která mé vnímání toho, co se mi líbí a co mě naopak dráždí, do té doby jen intuitivní a pocitové, doplnila o argumenty a po generace respektovaná pravidla. Tak například že venkovská stavba má být přízemní a na obdélníkovém půdorysu. Vstup do domu má být přibližně ve střední části jedné z delších stran. Naproti vstupu bývala historicky černá kuchyň, čímž je dáno umístění komína. Samozřejmostí je sedlová střecha se sklonem okolo 45 stupňů a hřebenem směrem k delším stranám. Střecha bývala nasazována na dům tak, aby podél delší zdi vznikl přesah. Toto zápraží plnilo praktickou funkci při přechodech mezi obytnou a hospodářskou částí domu. Oknům sluší dřevo, přiměřené členění a tradiční otvírání; vyklápěcí plastová okna s falešnými zlatými příčkami působí ve vesnické zástavbě tuze nepatřičně. A stejně divně se vyjímají i balkónky a terásky, nesmyslné zejména na čelní zdi. Jak dobře dům zapadne do tradiční zástavby ovlivňuje konečně i podoba zahrady a oplocení pozemku.
Zájemce o detailnější a přehlednější shrnutí pravidel, kteří se nedostanou k samotné knize, si dovolím odkázat na stránky obce Dolní Krupá a „Desatero pravidel slušného chování nové stavby na českém venkově“, které pan Škabrada obci poskytl jako materiál pro rozhodování samosprávy ve věci nové výstavby, přestaveb a jako podklad pro stavebníky. Počítejte ale s tím, že ten text může změnit váš pohled na svět české vesnice, a jestli vám doteď nepřišla průměrná česká obec kdovíjak hezká, připravte se na to, že vám bude připadat ještě ošklivější. Na druhou stranu si začnete všímat prvků, které vám dosud unikaly, a dokážete ocenit detaily, které jste možná přehlíželi. Trpím, když na kraji malebné jihočeské vesničky s pár starými chalupami míjíme obrovský bungalov za betonovou zdí, nechápu, že někdo rozebere letitou kamennou zeď a vztyčí na jejím místě gabion, skučím bolestí, když mě do očí bodne ostrá šmoulí nebo borůvková barva fasády, čílím se, když někdo starou chalupu znetvoří různými nesourodými přístavky a přílepky. Na druhou stranu se rozplývám nad plaňkovými ploty, rozpoznám vápennou omítku a s potěšením spočívám pohledem na poctivých dřevěných dveřích zasazených v kamenných futrech.
Neberte tedy můj povzdech z nadpisu až tak vážně, ve výsledku jsem ráda za tuhle četbu ráda. A pokud vás tradiční venkovská architektura od statků s barokními štíty odrážejících se na hladině jihočeských rybníků po podstávkové roubenky s břidlicovými střechami v německém pohraničí zajímá, zkuste se k téhle knížce taky dostat.
Comments