• Text: ťuhýk - foto: ťuhýk

Řeka, která teče pozpátku



Až když jsem sedla k notebooku, abych na blog napsala o další pěkné knížce, uvědomila jsem si, jak se mi v posledních týdnech podivuhodně potkala četba s životem; jak příběhy, které jsem si z dlouhého seznamu titulů k přečtení vybrala zdánlivě náhodně a pocitově, korespondovaly s rodinnými událostmi, které se vzápětí přihodily.


Kdo to ještě nevíte: smrt má ráda zimu. Beztak proto se z těla s životem vytratí i teplo. A taky v zimních měsících roku umírá více lidí, než v těch letních. Ani Vánoce nejsou kmotře Smrti svaté. Její jméno má indoevropský základ mer- a už v praslovanštině mělo podobu téměř shodnou s tou nynější, - sъmьrtь. Ve víru jazykových dějin se ztratily měkké jery a taky povědomí o významu předpony sъ-. Jak jsem se dočetla, označovala něco dobrého. V tomto kontextu je smrt možno nazírat jako dobré úmrtí, přirozené a v požehnaném věku.


Tak odešla moje devadesátiletá teta Anna. Je mi líto, že poslední dva roky byla vzdálená, ve více významech toho slova; její smrt mě ale smutkem nenaplňuje, právě proto, že byla přirozená, očekávaná a snad i vyhlížená. A smutný nebyl ani její pohřeb, i když teda v tom šumavském kostelíku byla nekřesťanská zima. Zmírňovala ji vřelá slova kapucína s postavou mnicha z betlému Marie Fischerové Kvěchové a povahou dobrosrdečného Moraváka. Moje teta, ač měla v mládí našlápnuto na šikovnou instrumentářku na operačním sále pražské nemocnice, působila nakonec většinu svého života nejprve jako farní hospodyně v Klenčí a později jako hospodyně v klášteře v Sušici. Tam ji bratr Petr poznal a nad rakví na ni vzpomínal, jak dovedla v životě opouštět představy a přijímat okolnosti, jaká dovedla být dáma, a přitom neztratit jistou rozvernost. A přidal k dobru vzpomínku, když čistili v klášteře koberce a vynesli je na dvůr, jak se drhnutí kartáči máčenými v škopcích vody zvrhlo v hravou vodní bitvu, při které sestra Anička, jak jí říkali, stříkala po bratrech vodu z hadice. Děkuju, bratře Petře. Mám na tetu hodně hezkých vzpomínek, kdykoliv si na ni ale v posledních dnech vzpomenu, vidím ji s tou hadicí v ruce a vždycky se u toho usměju.


Myslím, že by teta pěkně zapadla mezi obyvatele Maranu. Na mapě to místo nenajdete, vytvořila ho Narine Abgarjanová, umístila ho do arménských hor a zabydlela dvěma desítkami vesničanů, z nichž nejmladší je osmapadesátiletá Anatolie Sevojancova, která se chystá umřít. Podle prvních stránek by se mohlo zdát, že Tři jablka spadlá z nebe jsou příběhem o smrti a umírání, vlastně i na těch ostatních přichází někdo o život, tu vinou přírodních živlů, tu jako oběť války a hladomoru. Ve výsledku je to však všemu těžkému navzdory krásný příběh o životě a síle lásky. Jak to vystihla překladatelka knihy Kateřina Šimová v doslovu: Tři jablka spadlá z nebe jsou přes všechnu svou tragiku nejen výrazem úcty k předkům, zemi, na níž žijí, a odvěkému způsobu života, v němž má vše svou chvíli a svůj čas. Jsou především univerzální výpovědí o tom, že láska vždy vítězí nad smrtí. A že zázraky se dějí. A že na ně nikdy není pozdě…


Ačkoliv není děj knihy ukotven v žádné konkrétní době, odráží se v ní historie Arménů 20. století. Není to ale chronologický záznam kronikáře, je to příjemně rozkouskované vyprávění s odbočkami a návraty a opakováním a pohledem z různých úhlů. Podobně se uměla rozpovídat i teta, s mnoha vsuvkami a oklikami, ve kterých by se leckdo ztratil, ona ale ne a všechny nitky dříve nebo později navázala. Arménské autorce se podařilo navodit intimní atmosféru sousedské besedy, kdy se ze společných vzpomínek zrodí vyprávění protkané tradicí, obyčeji, pověrami, fantazií, sny a kouzly. Několikrát jsem si pomyslela, jak vděčný materiál na zfilmování to je, ale vlastně o ten film nestojím, raději zůstanu u představ.


… tak ať to vydrží ještě dlouho, ať to vydrží navěky, noc bude kouzlit, aby ochránila její štěstí, a koulet si v chladných dlaních třemi jablky, která potom, jak to bývá v maranských pověstech odnepaměti, upustí z nebe na zem – jedno pro toho, kdo viděl, druhé pro toho, kdo vyprávěl, a třetí pro toho, kdo naslouchal a věřil v dobro.


Příběhy mají terapeutickou moc, naslouchání i vyprávění. O tom, jak léčivá jsou Tři jablka spadlá z nebe, se píše v magazínu Aktuálně.cz z loňského února a já vám vřele doporučuji si ten text přečíst.


Bezprostředně po knize arménské autorky jsem četla román Řeka, která teče pozpátku. Napsal ho Francouz Jean-Claude Mourlevat jako příběh pro starší děti, který si ale s potěšením čtou i dospělí. Ty dvě knížky toho mají hodně společného. Děj Řeky se odehrává rovněž v neurčitém čase a navíc i v neurčeném prostoru a čerpá z orientální tradice vyprávění blízkého pohádkám. Mourlevatovi se podařilo napsat průzračný příběh, plný dobra a laskavosti, které pomáhají zdolávat překážky a těžkosti na cestě Tomka a Hannah k léčivému prameni řeky Kžar. Každý z nich je veden jinou pohnutkou, oba ale chtějí získat živou vodu z pramene dříve, než bytosti blízké jejich srdcím zemřou. Jejich cesty se setkávají a zase rozcházejí, ale nakonec se sejdou, moudřejší a smířlivější s konečností pozemského života. Řeka, která teče pozpátku hýří imaginací a je nádherně barevná. A teď nemyslím ani tak početné ilustrace, jako bohatství autorovy fantazie.


I tato kniha vzdává hold vypravěčství. Druhý, kratší díl knihy (v českém vydání šikovně spojený s prvním) tvoří vyprávění Hannah, které věnuje Tomkovi jako nejcennější dárek a zakončuje ho nejkrásnějším slovem, které se naučila v poušti. Ne, neprozradím vám ho. Jen vám ještě povím, že slovo, nejen to z pouště, má v příběhu hodně velkou sílu. Za lesem zapomnění kvete louka a kdo na ni vkročí, je omámen vůní a upadá do hlubokého spánku. Pro každého existuje slovo, které ho probudí, jen vědět, které to je. A tak voňavkáři z města za loukou omámené chudáky zachraňují, odnášejí do svých příbytků a střídají se u jejich lůžka v předčítání příběhů, dokud náhodou – za pár dnů, týdnů, měsíců nebo let – nevysloví ta správná slova, která je vrátí do života, jejich Talitha kum.


Slova jsou mocná a mělo by se s nimi více šetřit. Proto se teď odmlčím. Tentokrát to bylo hodně o vyprávění příběhů, taky o smrti, o lásce, o dobrotě, o poznání a o smířlivosti. Jedním slovem: o životě.


Abgarjanová, Narine: Tři jablka spadlá z nebe. Prostor 2020. Překlad Kateřina Šimová.

Mourlevat, Jean-Claude: Řeka, která teče pozpátku. Baobab 2016. Překlad Drahoslava Janderová. Ilustrace Jindřich Janíček.


#knihy #víra