Fronta se vytvořila během chvilky, jako letní bouřka. A jen co se poodhrnula plachta, přelila jsem se spolu s ostatními čekajícími jako přívalová vlna do stanu. Pak už jsem nebyla vodou, v moři kapkou, kdepak. Zadul vítr a já se ocitla na židličce, svém voru, uprostřed oceánu, hrál si se mnou, kolébal, houpal a natřásal, dokud jsem se mu neomrzela a neodhodil mě na břeh ostrova. Určitě to byl opuštěný ostrov, říkáte si. Ne tak docela. Vlastně na něm bylo docela plno. Kdysi už tam totiž ztroskotal jistý Robinson Crusoe. Později se počet obyvatel ostrova zdvojnásobil příchodem Pátka. Pak jim začal dělat společnost Víťa Marčík. A ten večer, kdy jsem k ostrovu dorazila já, vyšplouchly vlny na břeh pěkných pár desítek dalších duší, starých i mladých, jedna se ještě houpala v kočárku, taky jednoho populárního syna jednoho proslulého herce a jeho pohlednou manželku.
Jestli z předchozích řádků nejste moudří, tak jsme prostě v rámci festivalu Letní Letná vyrazili na představení Víti Marčíka Robinson Crusoe. Jestli jste četli o Mirotickém setkání loutek a hudby, je vám jasné, že pan Marčík je loutkoherec, kterého člověk musí zažít. Jsem ráda, že jsem ho poprvé zažila na pohádce. Sněhurka v jeho podání zůstala navzdory celé řadě zastávek a odboček Sněhurkou. Z Robinsona zbylo torzo. Doslova, protože kožené pásky, které spojují ruce a nohy s tělem loutky, nevydržely to mnohaleté ztroskotávání. Je pravda, že ke sdělení myšlenky nebyly dřevěné končetiny potřeba. Krom toho osekaná loutka souzněla s osekaným příběhem: nalodění proti vůli rodičů, bouře, probuzení na pevnině, vynesení věcí z vraku lodi, výstup na horu, záchrana Pátka a šťastný návrat do Anglie. Jen pár kamenů, které snad ani nemůžou držet pohromadě. Jenomže drží.
Pojivem je uhrančivý herecký projev a interakce s diváky. Obojí by Víťa Marčík mohl vyučovat. Když vzpomíná na paní Pavlíkovou, uvaděčku v kině, do kterého jako dítě chodil, vypráví, jako by ho to zrovna v tu chvíli napadlo a já mu to věřím, i když je jasné, že se ten text poctivě naučil. Když se skromně přizná ke státnicím z hatmatilky, nastražím uši, aby mi neunikla lekce konverzace s divochy. (Až se příště s nějakým potkám, oslovím ho: Hipolobidando kulupakato, toto? Pokud bude slušně vychovaný, řekne mi své jméno.) A když si zve na jeviště pomocníky, obdivuji jeho i jejich odvahu a pohotovost a bavím se téměř cimrmanovskou výukou závěrečné děkovačky.
Těžko odhadnout, co by na Marčíkovo představení řekl Daniel Defoe. Každopádně herci záleží na tom, jak ho přijímají diváci. I proto jim v závěru svého vystoupení dává nápovědu k pochopení viděného:
Může tady někdo být a říct: "A co to bylo? Já jsem Robinsona četl a vůbec jsem se v tom neorientoval." A někdo by řekl: "I kdybych ho četla, stejně bych se neorientovala. Pořád to přerušoval." Já se omlouvám – tohle představení byla jen záminka k setkání s vámi, abych vám řekl, co (nejenom podle mě) je svoboda. Že to není to, že si děláme, co chceme, ale že je to dodržování určitého řádu. Moje babička to řekla ještě líp: "Chlapče, svoboda je něco jako cesta, na které nezáleží, jestli vede do kopce nebo z kopce, jestli prší nebo svítí slunko." Dokonce říkala, že na cestě nezáleží, jestli je nám dobře nebo blbě, ale kam ta cesta vede!
Amen. A šťastnou cestu všem.