Na tu chvíli jsem se dlouho těšila, a když nadešla, uvařila jsem si pořádný hrnek bylinkového čaje, snesla z půdy krabici a zalezla pod deku. Čaj byl šípkový, deka béžová, ale vás beztak nejvíc zajímá ta krabice. Je to taková ta dárková krabice s květinovým potiskem, co koupíte v papírnictví, velikostí srovnatelná s krabicí od dámských bot - a je plná pohlednic. Adresáta mají všechny pohledy stejného a znám ho jako sebe samu, protože jsem to já sama. Odesilatel je u každé zásilky jiný a neznám ani jednoho. Jak se to stane, že má člověk doma bedýnku pošty na své jméno od úplně cizích lidí?
Odpověď zní: postcrossing. Už jsem o něm před pár lety psala (tady). Od té doby Česká pošta několikrát zdražila poštovné, jako by se snažila odradit zbytky svých zákazníků od využívání jejích služeb. Pokud jde o mne, skoro se jí to daří, měsíčně posílám už jen pár kousků a při olíznutí známky se vždycky zakuckám. Zcela se vzdát téhle libůstky (a teď nemyslím mlsání ceninového lepidla) se mi ale nechce. Proč? Prohrabala jsem se tou nasbíranou hromádkou pozdravů z ciziny blízké i vzdálené a našla hned několik proto.
Flying Rat
Komunita postcrosserů je pestřejší než jihoameričtí papoušci a stejně pestré jsou i doručované obrázky. Jednou na mě ze schránky vylítli Angry Birds, které mi poslal Olivier z Francie, překvapivě nikoliv malý chlapec, nýbrž zralý důchodce. Jindy se schránka nadýmala stračenami od švýcarské zvěrolékařky a ustála i stádo jihoafrických slonů. Nejčastějším zvířecím hostem v naší dopisní schránce jsou ovšem kočky, těch se tam vystřídalo už na šedesát. Fotky černobílé i barevné koček černých, bílých i barevných od hravých evropských koťat po líné britské kocoury střídané kočkami kreslenými, mezi kterými vyčnívají modré kočky Iriny Zenyuk a umělecká kresba nočního města v siluetě kočky. Když nám pošťák hodil do schránky čtyřicátou čtvrtou postcrossingovou pohlednici, bydlel s námi ještě Fešák, kříženec norské lesní kočky. Těžko říct, kdo měl z obrázku detailu ucha právě této kočičí rasy větší radost, pohlednice od gentlemana z Velké Británie, schovávajícího se pod přezdívkou Flying Rat, je ale krásným příkladem toho, jak si někteří účastníci této globální hry pozorně čtou profily adresátů, pečlivě vybírají pohled a volí slova a jednorázovou komunikaci s naprostým cizincem dokáží proměnit ve velmi osobní záležitost. Na rub norského lesního ucha napsal odesilatel citát, že ženy a kočky dělají, co se jim zlíbí, a muži a psi by si na to měli zvyknout. Takový pozdrav po návratu z práce domů potěší.
Guernsey
Na mapě mého pohlednicového světa už je zakreslených zhruba padesát zemí. Tou nejlidnatější je Německo, následované Ruskem, Spojenými státy, Čínou a Taiwanem. Chvíli mi trvalo, než jsem přijala fakt, že naprostá většina pozdravů přichází z několika málo zemí. Napínavé na tom je, že nikdy nevím, kdy si mou adresu vylosuje někdo z opačného konce statistických tabulek a dojde mi pozdrav z Indie, Brazílie, Slovinska, Turecka, Lotyšska, Spojených arabských emirátů, Indonésie, Jihoafrické republiky či Uzbekistánu. Někdy před třemi roky jsem takhle vytáhla ze schránky pohlednici z ostrova Guernsey. Kdysi jsem četla knížku, která se právě na tomto ostrově odehrávala. Bez té pohlednice by pro mě britský ostrov u francouzského pobřeží zůstal románovou fikcí, ale když je možné z něj odeslat poštu, musí přece existovat, ne?
Pýcha a předsudek
Lícová strana pohlednic ale nejsou jen zvířátka a fotografie turistických pamětihodností. Námětem pohlednice může být cokoliv: plakát k filmu, čerokíjská abeceda, obrázkový slovník lucemburštiny, slovanský bůh Kvasura, čínská tušová malba, kresba pracovníků tokijského dopravního podniku tlačících cestující do přeplněného vozu metra, schwarzwaldský dort, fajánsový džbán z Bolerázu z roku 1800, momentka z jihoněmeckého masopustního průvodu, polární záře nad Kanadou, mapa Evropy zakreslená do půdorysu Austrálie, černobílý snímek malého hošíka s obrovskou bagetou, portrét Lva Nikolajeviče Tolstého, přehled bulharských hudebních nástrojů, symbolika mašlí na bavorském ženském kroji... a to pomíjím nekomerční rukodělné pohlednice. Ty v kvalitě provedení obvykle pokulhávají, ovšem musím se zmínit o jedné, která nejen že nekulhala, ale přímo tancovala a roztancovala i mé srdce. Někdo s výtvarným nadáním namaloval na stránku vytrženou z románu Jane Austenové scénu námluv pana Bingleyho a Jane Bennetové a výsledný obrázek nechal kvalitně vytisknout a hotovou pohlednici nabídl na internetu, kde ji pro mě vybrala studentka hudby odněkud z Austrálie.
Stejné potěšení skýtají člověku i prosté fotografie nebo obrázky, jenomže pohlednice mají oproti nim přidanou hodnotu: svou rubovou stranu, často ještě zajímavější a originálnější, než je ta první. Pár příkladů najdete v následujícím příspěvku.