Každá pohlednice vytažená ze schránky zavdává hned několik důvodů k radosti. O těch, které plynou z její lícové strany, jsem psala v první části tohoto obsáhlého reportu o postcrossingu. V následujících řádcích se můj pohled soustředí na druhou stranu pohledů.
Kempující mumínci
Stejně kuriózní jako obrazová strana pohlednic je přehlídka poštovních známek na rubu. Už dávno to nejsou jen malé čtverečky a obdélníčky, stále častěji se v pravém horním rohu skví známka kulatá, oválná, či trojúhelníková. A jsou známky, které se nenechají svazovat prostorem, v reliéfu nabírají třetí rozměr, nebojí se zabrat si většinu zadní strany pohlednice a jen neochotně ponechávají nezbytné místo pro adresu a pár slov. Známky mě naučili neohrnovat nos ani nad četnými pohlednicemi z Ruska, rozlehlost té země se odráží i v rozměrech známek, onehdy byla jedna nalepená jen za svůj horní okraj a pak v půlce přehnutá a podlepená, aby bylo možno ji odchlípnout a využít prostor pod ní pro napsání textu. Díky známkám se seznamuji s monarchy a státníky, populárními zpěváky a sportovci, faunou a florou, architekturou, krajinou, gastronomií i kulturou všech koutů světa. Takže i Finska. Věděli jste, že mumínci kempují?
Pojďte, pane, budeme si hrát
Zdálo by se, že ploška vyhrazená pro napsání pozdravu svou omezeností podkopává snahy o kreativitu a volnou tvorbu, ale mám ve sbírce dostatek důkazů, že je to naopak výzva, kterou mnozí dokáží proměnit v originální výpověď o sobě a o vesmíru, na kterou by se dalo navázat a vstoupit do dialogu. Když mi Nizozemec sděluje, že jeho země je demokratická monarchie, v duchu mu odpovídám, že zřízení mé domoviny se blíží demokratické anarchii. Když mi Torsten z Německa radí, abych se do všeho vrhala na 100 %, kromě dárcovství krve, ubezpečuji ho, že se jeho doporučením budu řídit. Jiný Němec na mě vyhrkne: Ahoj Marie, jsem Holger, 51, HIV+ od února 1985; Sigrid vzpomíná na svého otce, který se v roce 1929 narodil kousek od mého rodiště; Mina mi dává rychlokurz základních frází v indonéštině; Vita se mnou sdílí svou oblíbenou báseň; Janis z Kanady zveršoval do limeriku údaje z mého profilu; Julia líčí zážitky ze semifinále Eurovision song contest. Ráda dostávám tipy na četbu, nedávno jsem se díky jednomu doporučení dostala k velmi zajímavým memoárům jednoho profesora literatury, kterého romány Jane Austenové vychovaly z nezodpovědného floutka v téměř dokonalého gentlemana. A z Japonska mi tuhle přišlo vyznání lásky českým animovaným filmům, mezi anglickými slovy se najednou objevilo krasopisné Pojďte, pane, budeme si hrát.
Tang Quining
Pozdravy z Japonska čtu s oblibou písmenko po písmenku, protože v jejich podání se obyčejná latinka proměňuje v neobyčejný kaligrafický font, kde je každé jednotlivé písmenko dokonale vyladěné a krásné samo o sobě. Je vzrušující nořit se do rukopisu odesilatele, někdy na samé hranici čitelnosti, jindy pečlivě úhledného a připomínajícího písmo kamarádky z dětství. Je ohromující poznávat v krasopisných kudrlinkách vlastní adresu. Je zas a znovu mile překvapující otočit třeba kýčovitou pohlednici Santa Clause a v namalovaných větách najít valentinský pozdrav, jako ten od Tang Quining z Taiwanu.
Torsten mě zdraví z kavárny nedaleko katedrály v Kolíně nad Rýnem. Kdosi z amerického Středozápadu mi píše z verandy svého domku. Představuju si, kde asi při psaní sedí Srílančanka Dilky, která pracovně pobývá v Nepálu. A kdo mi možná právě teď vybírá pohlednici, která mě za pár dnů potěší ve schránce. Čekání si můžu zkrátit vybíráním pohledu, který poputuje za dvaadvacetiletou studentkou Lenarou na Ural. Říkám si, jestli si někdy vší nepravděpodobnosti navzdory vylosuju adresu někoho známého. Přidáte se k postcrosserům a zvýšíte mé šance?