• Text: ťuhýk - foto: ťuhýk

Rytíř a drak (Rhodos #3)


Za časů velmistra Heliona de Villeneuve se pod horou svatého Štěpána usadil hrozný netvor. Děsil venkovany a zabíjel jim dobytek. Když se začaly ztrácet i děti, vyrazili do boje s drakem rhodští rytíři, ale navzdory jejich statečnosti se žádný z těch, kdo se nestvůře postavili, nevrátil živ. Aby nepřišel o všechny muže, vydal velmistr rozkaz, že se už nikdo další nesmí pokusit bestii zabít. Neuposlechnutí rozkazu mělo být potrestáno vyloučením z řádu. Přesto se našel jeden mladý rytíř, Dieudonne de Gozon, jehož odhodlání draka porazit bylo větší než strach z trestu. Vyžádal si svolení k návštěvě otcova hradu ve Francii a tam se oddal promýšlení strategie, přípravám a trénování sebe, svého koně i psů. Po návratu na ostrov se vydal přímo na dračí stezku.


Potvora, s kterou se tam setkal, byla tak obrovská, že bylo takřka nemožné se k ní přiblížit. Máchnutím ocasu shodila statečného mladíka z koně a úspěšně se bránila i psům. Netvor měl fyzickou převahu a zápas se zdál být prohraný, ale bojovník měl rozhodující výhodu: znal protivníkovu slabinu. Tou bylo jeho nechráněné břicho. Naň mířil, když se na něj zvíře vrhlo, a ranou svého ostrého meče je zabil. Veliká byla vděčnost rhodských vesničanů, tak veliká, že obměkčila i velmistra, který upustil od potrestání neposlušného bratra. Ten věrně sloužil svému řádu a po smrti Heliona de Villeneuve se stal jeho nástupcem v úřadu velmistra. Hlava nestvůry byla dlouhá desetiletí, možná i staletí, vyvěšena na jedné z městských bran. Někteří z těch, kdo ji viděli, v ní rozpoznali krokodýla, zatoulaného údajně z delty Nilu. Kdo nevěří, ať tam běží, ale na vlastní oči už si to stejně neověří.


Legenda, kterou jsem vám převyprávěla podle několika internetových zdrojů, je jako vystřižená z pohádky o princi Bajajovi, či z akčního filmu americké produkce, přijde na to, kterou stránku příběhu postavíte do popředí. Rytíři Helion a Dieudonne jsou ovšem skutečné historické osoby, velmistři řádu mnoha označení: podle jeruzalémského špitálu, při němž v počátcích působili, se jim říkalo johanité, nejznámější jsou ale pod názvem, který získali podle svého posledního působiště: maltézští rytíři. Něco málo přes dvě století, přesněji mezi roky 1309 a 1522, sídlili na Rhodu. V hlavním městě vystavěli mohutný palác a kdo ho neviděl, jako by na ostrově vůbec nebyl. I když stavba tak, jak je k vidění dnes, odpovídá historické podobě nanejvýš zvenku. Vnitřní prostory odrážejí svérázné představy o rekonstrukci a využití objektu italských správců ostrova na konci 30. let minulého století.


Dominanta je to ovšem impozantní a zápis na seznamu UNESCO si zaslouží, o tom žádná. A Rytířská ulice a vůbec celá stará část hlavního města mají své kouzlo. Několik hlavních ulic je bohužel až příliš zaplevelených obchody s turistickým zbožím, stačí ale zahnout do některé z bočních uliček a ocitáme se v jiném světě a v jiné době. Div že na prádelní šňůře nevisí kroužková zbroj a místo skútrů nestojí před vrátky uvázaný kůň. Jen nevím, jak by se templářští bratři Helion a Dieudonne tvářili na dnešní draky – boeingy přelétávající nad Starým Městem v sotva desetiminutových intervalech, drony vznášející se nad nádvořím Paláce velmistrů a výletní hotelové lodě s jedním ne zas až tak malým městem na palubě. S hrůzou? Anebo s podobným úžasem, s jakým já hledím na okna paláce, „zasklená“ plátem onyxu tak teňounkým, že jím jasné středozemní slunce dokáže prostoupit a prosvětlit vše uvnitř?


Já teď budu ještě chvíli rozjímat o symbolice světla pronikajícího i kamenem a vy se můžete prostřednictvím několika fotografií projít místy, kudy kdysi kráčeli rhodští rytíři.

#Řecko #Rhodos