Když je vám zapovězeno zajet si nakoupit a žijete ve velkém městě, můžete si objednat nákup online s dovozem až ke dveřím. Když vám izolace brání zúčastnit se velikonočních obřadů v kostele, můžete se připojit virtuálně prostřednictvím bohoslužeb vysílaných po síti. Když vám není dáno setkat se s rodinou a přáteli osobně, vezmete zavděk telefonátem. Ale co si počít, když nemůžete ani na procházku, na vzduch, sice stále ještě chladný, ale čerstvý a prosvětlený sluncem? Pro takový případ se hodí mít v šuplíku výlet z loňského jara.
Jedno odpoledne, někdy na přechodu mezi za kamna vlezem a ještě tam budem, jsme vyrazili za humna, pro jednou bez auta. Mohli jsme tak brzy sejít z asfaltové cesty na polní, která se přes potok a zaplavenou lužní louku rozbíhá k lesu a přes něj k samotě Brabčulka. Hezky je tu a my nijak nespěcháme, i čmeláci jsou rychlejší než my.
Každým dalším krokem jako bychom se vraceli v čase, vyhlížím, odkud vyběhne hejno hus a kdy nás předjede povoz tažený koňmi. Ale jediný koník, kterého potkáme, se pase za ohradou. A my se paseme výhledem do kraje, na rybník v lukách. Po úbočí kopce se chvíli držíme jeho hladiny jako směrovky, ale uprostřed polí to stočíme ostře doprava a namísto ke Strážovicím se vydáváme ke Stráži.
Zpoza plotu na nás mává rozkvetlá kalina, zazobané slepice za plotem se chlubí svým fárem, vykšeftovaným za snesená vejce, a na zápraží si splétá pomlázku děvčátko s vlásky nakrátko. Jinak po nás neštěk ani pes, nestihl to, sotva jsme do vsi vešli a už jsme z ní zase venku, tak malinká je. A zase jsme v lese. Na mapě ta zeleně vybarvená plocha připomíná slona s chobotem zanořeným do rybníka. My ho přeběhneme po stezce, která se mu vine kolem krku jako obojek, a sbíháme z kopce na idylickou pěšinu mezi pastvinami.
A už vidíme Míreč a přecházíme přes mostek Lomnici, na chvilku rozpolcenou, jak se rozhádala vlnka s vlnkou a chvíli si plují každá svým korýtkem, než se zase smíří a spojí. Krátce nakoukneme do areálu rekreačního střediska, které internetový vyhledávač při vyhledávání našeho druhého domova nabízí na první pozici, ale ne, tady domovem nejsme. K tomu se vracíme přes pastviny a Kostratecký potok, a když vidíme v zahradách dva duby letní, kmeny zvíci čtyř metrů na obvodu a dvaceti pěti metrů na výšku, které si u kartografů vymohly i značku na mapách, víme, že zpátky za kamna už to není daleko.
Kde jsem doma? Pojem domova mám úzce svázán s lidmi. Existují ale místa, která mi vrostla do srdce, místa, kde se cítím dobře a svá. S některými mám spojené příjemné chvíle a vzpomínky. A někdy se ocitnu v krajině, kterou jako bych dávno znala. Je až s podivem, jak rychle si mě získal Alšův kraj, jak se tu mezi všemi těmi kopečky a rybníčky cítím příjemně a bezpečně, jak se nebojím vyběhnout sama do polí a lesů, nechat se vést cestami značenými i sotva vyšlapanými. Malovat jako mistr Mikoláš neumím, tak se snažím zprostředkovat ráz zdejší zemědělské krajiny fotkami a slovy. Nejsem si jistá, nakolik je možné docenit krásu obyčejnosti, kterou neobsáhnou vlastní oči, a vůni místa, kterou nenasají vlastní nozdry. Ale stejně to zkouším.