Vystoupili jsme z auta do bezmála čtyřiceti stupňů. Slunce se plnou silou opíralo do náhorní plošiny, na které kdysi stávala největší vesnice Agios Dimitrios, dnes známější pod označením Paleochora. Dobrých 300 let těžila ze své strategické pozice chráněná ze tří stran hlubokými roklemi a strmými skalami. Díky utajení a bezpečí se místo rozrůstalo až na nějakých 800 obyvatel, což je víc, než má kterákoliv současná osada na ostrově. Prosperita obce bohužel nezůstala tajemstvím a přitáhla k sobě nežádoucí pozornost. Chajruddín Barbarossa, osmanský pirát a korzár albánsko-řeckého původu, bejlerbej, vládce Alžírska, a kapudan paša, vazal osmanského sultána Sulejmana I. a vrchní velitel jeho námořnictva sice neznal přesnou polohu vesnice, ale to nebyla překážka, která by ho zastavila. Dost možná to opravdu byl kouř z komínů, díky kterému ji nepřátelé odhalili. Při pohledu na nepřístupnou krajinu kolem se mi nechce věřit, že ji opravdu dobyli, a už vůbec se mi nechce představit si ten masakr z roku 1537, při kterém obyvatelům nezbyla žádná úniková cesta a kulička v ruletě osudu se točila jen mezi třemi možnostmi: buď skočíš ze srázu, nebo tě zabijí, nebo tě prodají a zemřeš v otroctví. Kdo by se divil, že toto místo zůstalo už navěky opuštěné. Nelíbí se tu ani nám. Krom vedra nás sužuje i žízeň a s úlevou necháváme město duchů za zády.
Na opačné straně ostrova stojí Kato Chora. Skromné středověké osídlení bylo v druhé polovině 16. století opevněno a obýváno až do 50. let 20. století. Opuštěné ruiny benátského hradu objevujeme tak trochu náhodou a jsme uhranuti stavbami i výhledem. Vstupní bránu hlídá do kamene vytesaný lev sv. Marka, symbol Benátčanů. Jak vstupujeme mezi polorozbořené domky, pobaví nás směrovky únikového východu, ale čím hlouběji se noříme do rozsáhlého bludiště uliček a zákoutí, tím raději jsme, že tu jsou. Mezi četnými domky s klenutým přízemím, vnějšími schody do patra a plochou střechou krytou kamennými deskami je roztroušeno devět kostelíků s jmenovkami světců na dveřích, jako by si tak označili své pokojíčky v ubytovně. Jak to mají Atanáš, Mikuláš, prorok Eliáš a další patroni zařízené, to ale nezjistíme, protože všichni mají zamčeno. Nedivila bych se, kdyby si zašli na procházku do mlýnské doliny.
Jen kilometřík dělí opuštěnou Kato Choru od živé vísky Mylopotamos. Ta vděčí za své jméno dvěma desítkám mlýnů postavených na Neraidě, která nedaleko odtud pramení. Patřily urozeným pánům z Chory, kteří je pronajímali místním provozovatelům. Dnes už neklapou a nemelou, ale za vidění stojí. Spojuje je okružní značená stezka, která slibuje i vodopády, ale v létě těm slibům moc nevěřte. Procházku je možné natáhnout nebo zkrátit, jak fyzička, počasí a denní doba dovolí.
Kythira je tak příjemně malý ostrov, že není problém se na oblíbené místo vrátit třeba i několikrát. A tavernu O Platanos na mylopotamoském náměstí si prostě nelze neoblíbit. Ke stolu v příjemném stínu vzrostlých stromů si při opakovaných návštěvách necháváme přinést kleftiko, imám, řecký salát, cuketové a rajčatové placičky, giouvetsi a biftek s rýží. Polý kaló, chválím obsluze dobré jídlo a dostane se mi povzbuzení, že řečtina není až tak těžká a ať se do ní určitě pustím. A já se do ní opravdu pustím, jen mi potrvá pár týdnů, než najdu až v Aténách lektorku, jejíž on-line výuka mi vyhovuje. Držte mi palce, ať to nevzdám. Ona totiž, co si budeme povídat, ta řečtina docela těžká je, ale když nás to stále táhne do Řecka, bylo by pomalu na čase posunout se od kaliméra-kalispéra-kalinýchta a parakaló-efcharistó někam dál a popovídat si s domorodci po jejich.
Zatím si povídáme po anglicku, jako třeba s tou trochu potrhlou paní, co jí patří vinárnička nedaleko mylopotamského plácku. Útulná špeluňka s příjemně nasvícenou letní zahrádkou už měla zavřeno, když jsem zvědavě nakoukla do pootevřených dveří, ale drobná majitelka, podobou trochu na Báru Hrzánovou, se s námi zapovídala, a jen co se dozvěděla, že jsme z Prahy, začala básnit o výborném jídle a usměvavých lidech. Opravdu si nespletla Prahu s jiným městem? Vtipné je, že přesně tohle vychvalujeme my na Řecku. Pak se rozpovídá o svých vínech a odejít bez toho, že bychom nějaké koupili, už nelze. V předtuše průšvihu vybírá Petr tu nejlevnější z předražených lahví. Jenomže ta vystavená je jen na ukázku, pro tu naši jde paní někam do útrob starého domu. Pořád ještě nejsme propuštěni, zakorkovanou láhev je třeba zatavit hliníkovým špuntem a přelepit etiketou a zabalit. Když ji pak na hotelu otevřeme, potvrdí se, že je to průšvih. Chuť nám spraví mnohem lepší víno z místní sámošky.
コメント