Jména Alceste, Clotaire, Geoffroy, Agnan, Eudes a Rufus vám nejspíš nic neřeknou, a přece všechny tyhle kluky znáte, jenže pod českými jmény Vendelín, Kryšpín, Augustýn, Celestýn, Albín a Viktorín, která jim vymyslela překladatelka příběhů malého Mikuláše a jeho kamarádů Tamara Sýkorová-Řezáčová. První z nich měly ještě komiksový formát, později pak nabraly podobu ilustrovaných povídek. Jejich autorem je René Goscinny, kterému za svou existenci vděčí i Asterix, ale jakkoli jsou výborné, na jejich věhlasu a nesmrtelnosti nese v mých očích hlavní zásluhu autor výtvarné podoby nosatých chlapců, Jean-Jacques Sempé.
Sempé ale zdaleka není jen ilustrátor Mikuláše. Pamatuju si, jak jsem před lety narazila na knižní sbírky jeho kreslených vtipů. Uchvátil mě styl kresby i něžný humor. Hodně se mi líbily minisérie, dodnes si vybavuju třeba tu s ženichem, který nese v náručí nevěstu. Na prvním obraze s ní vchází do vysokánské hradní věže. Načež otočíte list a vidíte, že ženich s nevěstou v náručí hned za dveřmi zahnul do hodovní síně v přízemí. Do hodovní síně pestré a bohaté Sempého tvorby zve návštěvníky nynější výstava v pražské Galerii Villa Pellé.
Na zahradě zuří klukovská rvačka. Je ale prázdninové sobotní poledne, a tak hochy nikdo nehlídá. Ani já je nenapomenu, jen po očku mrknu, že jsou v pořádku a nikomu neteče krev z nosu. Za devadesát korun si kupuju dospělácký lístek, přičemž si v duchu říkám, že na tuhle výstavu by měly být všechny vstupenky dětské. Dva sály v přízemí jsou však přece jen spíše pro odrostlejší návštěvníky. Na zdech zde visí výběr autorových kreslených vtipů, ilustrací a časopiseckých obálek. „Myslím, že jsem kreslíř humoru, kreslím vtipy. A to se mi líbí. Občas se najdou lidé, kteří mi chtějí zalichotit a říkají: ,… ale to, co děláte vy, je lepší než jen kreslený vtip´. Ale pro mě nic lepšího než kreslený vtip není.“ Kresba tatínka, sedícího na zábradlí železničního mostu s nahozenou udicí a s dvěma malými dětmi po boku zaujme sama o sobě, ale korunu jí nasadí až doprovodný text: Mlčte! Ani to nezkoušejte. Včera večer jste mi rozbili brýle, takže se koupat nebudete. Většina obrázků si ale vystačí beze slov, třeba scéna, na které hlouček rodičů schovaných pod roztaženými deštníky přihlíží dětem, dovádějícím v dešti a čvachtajícím se v kalužích. Nejvíc mě asi zahřál obrázek potemnělého kostela, do kterého otevřenými dveřmi proniká obdélník jasného světla. V něm stojí drobná žena, v každé ruce nákupní tašku, a s omluvným pohledem vzhůru povídá: Nezdržím se dlouho, ale potřebovala jsem se na chvíli schovat. Ďábel je všude.
Prosluněnými místnostmi neorenesanční vily se nese tlumené pochechtávání i nekrocené výbuchy smíchu. V uších se mi mísí s křikem a výskotem dětí, doléhajícím sem jakoby odněkud ze dvora, než mi dojde, že to přehrává smyčka jako součást výstavy. Když zamířím ke schodům do patra, předběhne mě s dupotem Mikuláš a jeho partička. První patro patří jim. Do třídy ale nedoběhnou, ta je prázdná, snad že jsou ty prázdniny. Nejsou ani ve fotokoutku, obrovský pan dohližitel se ze zdi sklání - no, teď zrovna k nikomu. Ale přijdete-li s dětmi a postavíte je pod jeho nos, bude se sklánět k nim. A vy se možná budete trochu sklánět k některým obrázkům a popiskům, protože výstava je zcela úmyslně zavěšena níže, než bývá zvykem. Kluci nikde, pomyslím si, asi se ještě honí po schodech, když tu mi najednou vyskočí nad jedním z obrázků, divže nedostanu pěstí do nosu. Kdo nemá na takové srandičky zrovna náladu, může se posadit do křesla a shlédnout seriózní dokument o autorovi. Za předpokladu, že si na výstavu vyhradil dostatek času, protože ho čeká ještě jedno patro.
Zdálo by se, že toho v něm už moc není, spíš jakási dílnička pro děti s razítky a pastelkami a obrázky Mikulášových přátel na vybarvení. Ve vitríně několik osobních předmětů pana Sempého, třeba hadřík, do kterého si utírá štětce, nebo notýsky se skicami nápadů. A vedle album českého sběratele jeho vtipů. V podkroví ovšem můžete strávit klidně hodinu nebo i víc, pokud sáhnete po knižních sbírkách Sempého vtipů zapůjčených Francouzským institutem, anebo pokud se budete chtít podívat na zhruba půlhodinový animovaný film Marcellin Caillou (Pivoňka). Chtějte, protože to je moc milý příběh o přátelství dvou neobyčejných chlapců, jednoho, co se nekontrolovatelně červená, a druhého, který neovladatelně kýchá.
Mé postavy nejsou mrňavé, to svět je veliký, hlásá nápis na zdi v mezipatře. Sempého prťavé postavy ve velikém světě dělají dobře na duši. Jsem ráda za tu výstavu, povedenou ve všech detailech, včetně doprovodného textu ve formě novinového plátku. Na pohled není nijak objemný, ale obsahově je velmi zajímavý: zatímco si dospělí budou číst o autorovi a jeho tvorbě a jak se promítla do práce českých karikaturistů a o okolnostech vzniku Mikulášových příběhů a jejich vlivu na českou dětskou literaturu (Pamatujete na Boříkovy lapálie?), děti si mohou ukrást prostřední list a užít si zábavu s velkým kvízem o malém Mikulášovi.
„Když jsem s kreslením začal, měl jsem chuť kreslit šťastné lidi. Chuť kreslit vtipný obrázek se šťastnými lidmi. Což je šílenství. Ale takový prostě jsem.“ Do Galerie Villa Pellé se na Sempého vtipné obrázky se šťastnými lidmi můžete zajít podívat ještě zhruba měsíc. Nebo si je můžete vyhledat na internetu. Nebo sáhněte po některé z jeho knih, pár už jich vyšlo i v češtině, mezi jinými i ta o Marcelínu Pivoňkovi. A určitě se vraťte k vyprávění o Mikulášovi a jeho kamarádech. Kromě tištěné podoby vřele doporučuji i představení divadelního spolku Kašpar.
Sempé. Malý Mikuláš a jiné…4. května – 19. srpna 2018. Galerie Villa Pellé.