• Text: ťuhýk - foto: ťuhýk

Setkání s mořskou Venuší



V květnu 1945 převzali Britové správu ostrova Rhodos, za války okupovaný Italy a posléze Němci. Zdrželi se dva roky, než splnili svůj úkol předat jej Řekům. Jedním z anglických úředníků byl na pozici tiskového atašé Lawrence Durrell, nejstarší bratr zoologa a spisovatele Geralda Durrella. Čas, který na Rhodu prožil ve společnosti své budoucí druhé ženy a přátel zejména z řad Angličanů, se mu vepsal hluboko do srdce. Je to jasně patrné ze vzpomínkové knihy, kterou sepsal s několikaletým odstupem – vydána byla v roce 1953 pod názvem Setkání s mořskou Venuší. Žánrově obtížně zařaditelný text obsahující prvky cestopisu, reportáže, memoárů, biografie a eseje je jedním velkým vyznáním lásky k tomuto středomořskému ostrovu. V devíti kapitolách vypráví epizodicky o pestré historii i zjitřené současnosti ostrova, o krajině i vesničkách, o starousedlících a jejich pověrách a zvycích i o sobě a svých spolupracovnících, stižených stejně jako on vzácnou, nikoli však neznámou duševní poruchou – ostrovománií.


Na velké vojenské mapě nad pracovním stolem jsem tolikrát pohledem putoval po konturách svých ostrovů, že znám tvar každého z nich nazpaměť. Rhodos by mohl být pazourkový hrot šípu, Leros chobotnice, Kos vorvaň, Patmos mořský koník, Symi vyhaslý meteor ohlazený vzdušným letem, Kalymnos mušle.


Za svůj titul vděčí kniha antické soše, vylovené z moře v rhodském přístavu. Dnes je k vidění v nedalekém archeologickém muzeu, ale nebýt cedulky s informací o jejím pohnutém osudu, leckdo by ji přešel bez povšimnutí. Vymytá z podoby a krásy je mezi zachovalejšími bohyněmi Popelkou. A podobně působí i Durrellova kniha. Nebýt dovolené na Rhodu a hledání příhodné četby, setrvala bych v nevědomosti o její existenci a zůstala ochuzena o překvapivě povznášející a oblažující čtenářský zážitek, vystupňovaný tím, že jsem ji otvírala přímo na místech, o kterých se v ní píše.


… byl to jeden z těch fantastických rhodských západů slunce, jimiž je ostrov podle zpráv cestovatelů po zásluze proslavený už od středověku. Celá Rytířská ulice hořela jedním plamenem. Okraje domů se začaly kroutit jako hořící papír a pokaždé, když se slunce sklonilo hlouběji za temný pahorek nad městem, smísily se odstíny růžové a žluté a rozběhly se do každého kouta, od lomenice k lomenici, takže se temnící minarety mešit na okamžik modře vznítily, jako světlo odrážející se od uhlového papíru.


To je přece tak okouzlující lyrický popis! Dnešní turista zažije onu ulici sotva kdy prázdnou a odpoutá-li se od davů, opanuje jeho pozornost majestátnost budov a množství pozoruhodných detailů na fasádách, v průchodech a za pootevřenými brankami. Když ale autor starobylou ulici jednou zapálil, už nikdy neuhasne a bude hořet plamínky všech barev.


Stejně poutavě dokáže autor psát i o lidech, s kterými sdílel vymezený prostor a čas:


Naše služebná, venkovské děvče z Kosu, si vede výborně, ale bohužel sdílí všechny pověry svých krajanů. Tak například každý ví, že přináší smůlu být poslem špatných zpráv. Telegramy skoro vždycky obsahují špatné zprávy. A tak, když mi dnes ráno přišel telegram, místo aby mi ho předala, roztrhala ho a hodila do záchodové mísy. „Bála jsem se, že je v něm nějaká špatná zpráva,“ hájí se. Když ji vypeskuji, přehodí si zástěru přes hlavu a řve jako tur. Co si s ní má člověk počít?


Každou chvíli jsem narazila na odstavec, který jsem měla potřebu přečíst nahlas, na informaci, kterou jsem chtěla sdílet s Petrem, na formulaci, která mě rozesmála. Setkání s mořskou Venuší s podtitulem Průvodce krajinou Rhodu bylo průvodcem nečekaně přínosným, umožňujícím nám cestovat v čase, porovnávat vybraná místa kdysi a teď, vidět je taková, jaká už nejsou a stěží kdy opět budou. I ten malý hotel, ve kterém jsme byli ubytováni, stál v jedné z bočních ulic rušného turistického střediska, které převzalo jméno starověkého sídla Ialysos a zcela pohltilo někdejší vesnici Trianda:


Vesnička Trianda stojí v rovině na konci krásného údolí téhož jména; jejím středem prochází silnice lemovaná domky povětšinou skrytými ve stínu olivovníků, fíkovníků a pomerančovníků. Jsou to letní domy majetnějších Rhoďanů a není na ostrově muže, který by nesnil o domku v Triandě, kde by mohl během srpnových a zářijových veder posedávat v chladivém stínu vlastních fíkovníků.


Architektonicky ceněné vilky dnes z velké většiny zejí prázdnotou a chátrají, protože fíkovník sice odstíní slunce, nikoliv však hluk souvislého proudu jednostopých i dvoustopých vozidel pendlujících mezi letištěm a hlavním městem.


Číst Durrellovy vzpomínky bylo jako listovat albem starých fotografií. Na několika z těch pomyslných obrázků byla i vila, ve které autor během svého působení na ostrově pobýval. Podle jednoho ze sedmi antických mudrců se jí říkalo Vila Kleobulos a nacházela se jen pár kroků od hotelu, ve kterém sídlila poválečná správa ostrova. Vybaveni těmito informacemi a relativně novým knižním průvodcem jsme se vypravili dům najít. Stěžejním orientačním bodem nám při tom byla nepřehlédnutelná budova hotelu, z kterého je dnes kasino, a mešita Murada Reise s přilehlým tureckým hřbitovem, o kterém Durrell píše:


Hřbitov je v žalostně dezolátním stavu. Řada náhrobků se rozpadla a jiné skoro zmizely pod hromadami napadaného listí. Většina zesnulých jsou turečtí státní úředníci. Je tu i několik politických exulantů. Podle náhrobku se pozná pohlaví jeho majitele - pokud jde o muže, korunuje ho těžký mramorový turban, pokud o ženu, je na něm místo turbanu cosi, co připomíná mramorový ananas. Vyšší hodnostáři mají vlastní malou hrobku, takovou kamennou strážní budku s klenutou stříškou a zamřížovanými okny. Nejeden turban ale podlehl působení živlů a teď jich spousta leží na pěšinkách jako uražené hlavy soch.


Pro hřbitůvek platí, že pětasedmdesát let může uplynout jako jeden den. Jako by to psal včera, místo vypadá pořád stejně a vyzařuje z něj silný genius loci. S hledáním stavby je to složitější. Obcházíme celou hřbitovní zahradu, až dojdeme na adresu uvedenou v průvodci. To by mohlo být ono, dveře dokořán, uvnitř paní, které se ptám, zda je toto ta Durrellova vila a zda se můžeme podívat na zahradu. Kývla na souhlas, ale možná mi vůbec nerozuměla a jen se nechtěla zaplést do složitějších rozhovorů. V tu chvíli jsme ale byli spokojení, že jsme dům našli. Vyfotili jsme si ho a snímek poslali i paní delegátce, s kterou jsme si předtím o Durrellově knížce povídali.


Až když jsem se pustila do psaní tohoto příspěvku, ukázalo se, že ať už jsme v Rhodu vyfotili cokoliv, Durrellův dům to nebyl. Ten se nachází v jiné části hřbitovní zahrady, má na fasádě pamětní cedulku a je výrazně menší. Tak malý, že ač jsme museli jít kolem, přehlédli jsme ho. Ostatně ani Durrell si ho v zahradě hřbitova nevšiml napoprvé: Skrývá se pod převislými větvemi stromů, v trojitém kruhu oleandrů a rododendronů. Uvnitř je malý ateliér, ložnice a koupelna. To je vše. Vlastně mi to přijde jako hezká pointa, že jsme našli Durrellovu vilu, která nebyla Durrellovou vilou. Jestli se Lawrence v rajské zahradě nadále setkává se svými rhodskými přáteli, jistě jim to dal k dobru jako podařený vtip.


Asi kvůli tomu nepojedeme na Rhodos znovu. Od konce 2. světové války se na ostrově změnilo opravdu hodně a ne všechno zrovna k lepšímu. O jeho dnešní podobě a o tom, co na něm je a není k vidění, se chystám napsat v několika příštích příspěvcích. Tak se nezapomeňte vrátit. A jestli se chcete naladit na středomořskou vlnu, přečtěte si Setkání s mořskou Venuší. Je to vážně pěkné počtení.


Durrell, Lawrence: Setkání s mořskou Venuší. Průvodce krajinou Rhodosu. BB/art s.r.o. 2005. Překlad Simona Mazáčová


#knihy #Řecko #Rhodos