Kamarád její spolubydlící včelařil v Londýně. Stavěl úly v komunitních zahradách, na střechách a v parcích. Když se později Helen Jukes sama přestěhovala do Londýna, seznámila se s ním a ve volných chvílích ho doprovázela a pomáhala mu s péčí o více než padesát úlů. Pak se odstěhovala do Oxfordu do domku se zahradou. Jednoho listopadového dne chtěla zoufale utéct. Přišla domů z práce a za žádnou cenu nechtěla zůstat v domě. Proto otevřela zadní dveře a vykročila ven. Bylo to pořádné vykročení a vy si o něm stejně jako já můžete přečíst v její autobiografické knize Srdce včely má pět komor.
Jako bych se v těch dvanácti kapitolách na rok přistěhovala k mladé Angličance. Jako bych byla u toho, když ji v listopadu na zahradě poprvé napadlo, že je ten pozemek dost velký na to, aby vzadu u plotu stál úl. Jako bych jí spolu s ostatními přáteli darovala k Vánocům ten poukaz, na který si pak na jaře vyzvedla svoje první včelstvo. Jako bych to byla já, s kým probírá všechny své pochyby, s kým se radí a s kým se dělí o všechny nastudované vědomosti. Jako bych to byla já, kdo vyzdvihne včely jako ukázkový příklad pracovního zápalu, aby ona mohla oponovat: To si jenom myslíš. Ve skutečnosti včely stráví zhruba osm hodin nicneděláním. Jen se potulují v úlu a nic moc nedělají. Jako bych ji pozorovala nejen při včelaření, ale i při psaní, a všímala si, jak ji samotnou pozorování včel včelám přibližuje, jak způsobem svého psaní napodobuje chování létavek, jak opouští svůj příbytek kvůli sběru informací o úlech, o včelách, o jejich orientaci, o rojení a o medu, jak získané poznatky zpracovává a přetváří v hutnou hmotu, jak zapojuje všechny smysly, a i když to může vypadat chaoticky, dává to jako celek smysl.
Uvnitř úlu probíhá jasně vyladěná komunikace. Vše je tak blízko, že už ani nevím, zda lze odlišit mluvení od poslouchání a jazyk od vnímání. Nutí mě to přemýšlet. Jak velká část řeči, jak velká část toho, co ze sebe vydáváme, je spojena s tím, co přijímáme – s tím, jak posloucháme, jak se díváme, jak se dotýkáme? A co to říká o potřebě blízkosti či vzdálenosti? Přemítám nad odtažitým pohledem vědce – pozorovatele a nad včelami, které si předávají zprávy z těla na tělo, a nad tím, kde stojím, když se dívám na úl a snažím se mu porozumět. Jak blízko bych se měla dostat, abych pochopila podrobnosti? Jak daleko, abych získala nadhled?
V jednom rozhovoru autorka vysvětlovala, že původně nechtěla být ústřední postavou celé knihy. Tou měly být včely a to, co měla na srdci, chtěla vložit do úst postavě vypravěče ve třetí osobě. Jenomže reakce čtenářů první verze ji přiměly prvotní záměr přehodnotit, až vznikl text, který je trochu o autorce, dost o včelách, hodně o jejich vzájemném vztahu a nejvíc o tom, co se Helen Jukes od včel naučila. A krom toho je taky o jazyce, o etymologii a o komunikaci, nejen té včelí. Jak vyzdvihuje Alex Preston ve své recenzi pro The Guardian, …nakonec si uvědomíme, že kniha, která se zdála být o včelaření (a bezpochyby se v ní o apis melifera hodně dozvíme) je vlastně meditací o samotě a přátelství, o žití člověka v městském prostředí, o stavu jedné generace. Pozorování včelstva a péče o ně Helen proměňuje, poznávání jde ruku v ruce s náklonností, což neplatí jen pro její vztah s včelami, ale i s lidmi, otvírá se novému, životu, vztahům.
Někteří čtenáři knize vyčítají, že má slabý příběh, že není dobře napsaná, že moc poučuje a že se navíc v Británii včelaří jinak než u nás. Ono záleží na tom, co si kdo od knihy slibuje. Pokud vás spíše než autobiografické texty přitahují fiktivní příběhy, můžete s včelami obletět celý svět, začít třeba v Údolí včel Vladimíra Körnera, vzít to na sever přes Německo (Zimní včely Norberta Scheuera) a Norsko (Historie včel Maji Lunde) do Skotska (Smrt včel Lisy O´Donnell), pak se zaletět ohřát do jižní Francie (Kam včely chodí spát Fiony Valpy), a kdyby to nestačilo, vydat se do Mexika (Šepot včel Sofii Segovii, povinná četba pro milovníky magického realismu). A kdo má odvahu, může si do itineráře zařadit i Včelaře z Aleppa Christyho Leftera a nejnověji též Šedé včely Andrije Jurijovyče Kurkova z Donbasu.
Mně autobiografický nádech Srdce včely nevadil, kniha se mi líbila a jako naprostý laik v oboru včelařství jsem si ráda četla i informativní pasáže, jako je ta o včelím tanci, kterou jsem doma předčítala nahlas. Od té doby se na jídlo svoláváme tancem naznačujícím, kde se bude oběd nebo večeře podávat a kolik toho na talíři najdeme.
O včelím tanci jsem se dozvěděla z další knihy, kterou jsem četla, Bzukot včel (The Buzz About Bees) od Jürgena Tautze. „Tanec“ je využíván k náboru létavek pro sběr z určitého zdroje snůšky. Zajímavé na něm je to, že si dělnice díky dokonale uspořádaným pohybům dovedou předat dost informací na to, aby našly cestu k určitému místu, i když na něm nikdy dřív nebyly. Včela „tančí“ tak, že se zapře o plástve všema šesti nohama a rychle „kroutí“ zadečkem. Pak se začne točit v kruzích a znovu se kroutit. Nakonec se otáčí opačným směrem ve tvaru osmičky. Ostatní létavky se shromáždí kolem ní a její pohyby sledují svými tykadly. Úhel jejího těla představuje směr zdroje pylu či nektaru vůči slunci a trvání tance určuje potřebnou vzdálenost. Čím energičtěji tančí, tím je zdroj pylu či nektaru sladší. Pokud jsou v cestě překážky nebo hrozby, tančí méně energicky. Tomuto tanci se včely neučí, jde o vrozenou dovednost. Včely chované v izolaci jsou schopné provádět tyto pohyby a porozumět jim i po prvním výletu.
Líp než Alex Preston to neshrnu: Coleridge řekl, že „každý by měl mít dva nebo tři včelí úly;“ každý by měl taky vlastnit Srdce včely má pět komor, které mě dojalo a potěšilo víc, než by kniha o hmyzu měla.