První zářijový den není na historické události kdovíjak bohatý. Kromě roku 1939 mě vlastně nenapadá žádný jiný významný letopočet. Kdo dnes ví, co se stalo toho dne o rok dřív? Třeba ve slovenské Levici? Že tam na koupališti tři dvanáctiletí kluci zamilovaní do jedné spolužačky závodili v plavání o to, kdo se jí bude dvořit. Pro něco takového není v učebnicích dějepisu místo. Jsou ale i jiné knihy, a tak Peter, Honza, Gabriel a Mária neupadli v zapomnění. Zásluhu na tom nese Pavol Rankov a jeho román Stalo se prvního září (nebo někdy jindy).
Právě ono nebo někdy jindy dává tušit, že na dni vlastně nesejde, podstatné jsou v příběhu roky. Je jich třicet a každému je vymezena jedna kapitola, přesněji epizoda. Tři desetiletí vymezená lety 1938 a 1968 nabízejí materiálu ke zpracování a vyprávění až až, kamarádství Slovenky, Maďara, Čecha a Žida navíc představuje širokoúhlý objektiv, který pojme do záběru vedle slovenských dějin také události v sousedních zemích i v Palestině. V hledáčku jsou čtyři postavy, které jsou naprosto fiktivní a do jisté míry i nereálné. Všechno z někdy jindy mohl prožít někdo jiný. A tak či onak určitě prožil. Jen v reálu těch osudů bylo víc a tady se slily do několika málo životů, v koncentrátu opravdu hustém a přes snahu o humor i nemálo trpkém.
Autor knihu věnoval otci, jeho přátelům a celé té ztracené generaci, která, kdoví proč, musela všechno zažít na vlastní kůži. Není zdaleka jediný, kdo právě o této generaci vypráví. Dám vám ale hned několik důvodů, proč právě jeho knížka stojí za přečtení. Tak předně se vám dostane stručného přehledu středoevropských dějin s bonusovým exkurzem na Přední Východ. Možná se vám, tak jako mně, nebude líbit, že kvůli tomu autor jako zlá sudička naloží každé ze svých postav víc, než by se chtělo věřit, na druhou stranu mnohé skutečné životní příběhy předčí i tu nejdivočejší fantazii. Když už jsme u té fantazie, v knize je několik scén, které vybočují z osy vyprávění. Truhlář Klement G., zhotovující rakve pro své spolubojovníky, tajemství Májky, paštiky pro prezidenta Zápotockého, nebo chystaný atentát na Antonína Novotného v Martině působí jako pěst na oko, černý humor jako obranná reakce na těžkou dobu, protože smích, jakkoli zoufalý, je vždycky lepší, než čiré zoufalství. Rankov proto odlehčuje vtipem a hláška příbuzné „Mám takovou žízeň, že když mi nedáte hned najíst, tak usnu i špinavá,“ pobavila stejně jako Jánova lekce hebrejštiny: „Když někomu nabízíš kaši, řekneš mu ber, vaše kaša, ale hebrejsky bevakaša znamená poslužte si. Když se loučíš s nějakým machrem a chceš ho zase vidět, tak řekneš zítra von, macher, no a podobně i hebrejsky se na shledanou zítra řekne lehitra ot machar. Když ti někdo něco dá, tak poděkuješ, protože on ti to dá – a toda je hebrejsky děkuji.“
Kniha sama sebe označuje jako historický román a historie příběh skutečně utváří, ale pokud bych měla jedním slovem říct, o čem je, pak o přátelství. O přátelství tří chlapců, mladíků, mužů, zkoušeném i stmelovaném jejich vztahem k Márii. Tahle rovina se mi líbila nejvíc. Vztahy se těžko okecávají slovy, hloubku jim dodává prostor mezi řádky. A po týdnech už si nevzpomenu, co na těch řádcích stálo, ale to přátelství, které jsem z nich vyčetla, to přetrvá a zůstane jako dojem z knihy, až bude stát zpátky v regálu knihovny, anebo ležet na nočním stolku dalšího čtenáře. A kdo že klání o krásnou spolužačku vyhrál? Nepovím.
Namísto toho přidám nakonec ještě jeden důvod, proč si tuto knihu přečíst: Napsal ji slovenský autor. No a? No a optika, kterou tehdy ještě společné roky nahlíží, je zajímavě a příjemně jiná, než ta naše česká. Ke knize se asi dostanete snáz v českém překladu, vydalo ji nakladatelství Host. Současnou slovenskou literaturu českým čtenářům jinak zprostředkovává především nakladatelství Větrné mlýny svou edicí Česi, čítajte. Jenomže číst slovenské knížky v češtiny mi přijde škoda, takže do čtení dalšího titulu jsem se pustila v originále. Ale o tom někdy jindy.
Rankov, Pavol: Stalo se prvního září (nebo někdy jindy). Host 2010. Překlad Miroslav Zelinský.
Comments