Stará škola

Ten den jsem si doma zapomněla klíče, a protože kocour má zakázáno komukoliv otvírat, potřebovala jsem po práci někde počkat, než se dozvoním na svého muže. Seděla jsem nad dojedeným talířem v Pastvě, venku poprchávalo a já vymýšlela, kam bych si tak mohla jít nerušeně číst. Jak tak koukám na Google maps, všimnu si podniku s hodnocením 4,9 z 5,0. Fíha, to se často nevidí. Stará škola? Moment, to mi něco říká, o té jsem četla a chtěla to tam někdy omrknout. Tak hurá!

Jedna ze dvou pamětních cedulí za vstupními dveřmi připomíná, že Jeho vysokoblahorodí pan Salomon Příbram majitel továren a nemovitostí na Smíchově věnoval smíchovské obci ke stavbě této školní budovy potřebný pozemek 300 čtverečních sáhů s výslovnou podmínkou, aby navěky nesla slavné jméno Jeho c.k. apoštol. Veličenstva a sice škola Františka Josefa. Navěky zjevně neznamená navždy, protože dnes už to není ani škola, natož Františka Josefa. Původní určení budovy se nicméně propsalo do názvu kavárny. Stará škola navíc vtipně odráží i fakt, že tady na pozici kavárníků a pekařek (a taky kavárnic a pekařů) pracují senioři.

Na stejné adrese totiž sídlí společnost Elpida, která se svými aktivitami snaží měnit pohled na stáří. Třeba prostřednictvím podcastu OLD´s COOL, nebo časopisu Vital. Elpida pořádá kurzy, workshopy a kulturní akce pro seniory a rozvíjí projekty pro ty, kteří nechtějí sedět doma s rukama v klíně. Možná znáte Ponožky od babičky. Zrovna nedávno jsem si koupila jedny heboučké vlněnky do postele od jedné nespavé babičky z Ústí nad Labem. V seznamu pletařek jsem našla i maminku své nejky v dětství, tak možná brzy koupím další ponožky, a pak další, a pak ještě jedny, dokud mi náhoda nepřihraje do košíku jeden pár z Krnova.

Jedním z projektů pro činorodé stárnutí je i kavárna Stará škola. Byť jen pár kroků od rušné křižovatky na Andělu, přece trochu stranou a nenápadná, takže i když je od tramvajové zastávky na dohled, dá se snadno přehlédnout. Na jednu stranu jsem tomu ráda, teď když už do ní trefím, nepřeju si, aby sem mířily davy. Na druhou stranu je mi jasné, že sociální podnik potřebuje hostů co nejvíce. A taky ode mne není hezké, že bych ten hřejivý pocit, který z každé návštěvy tady mám, nechtěla dopřát i jiným.

Napoprvé si dávám jen kávu a povidlový koláček. A zatímco babí suverénně ovládá moderní kávovar, děda mi to na tabletu spočítá a ještě zažertuje, že doma to bývá on, komu to manželka spočítá. Najdu si místo, z kterého mám výhled na celý ten útulně a lehce staromilsky zařízený prostor, a než vytáhnu čtení z kabelky, už se mi nese káva se srdíčkem z napěněného mléka na hladině.

Na malou chvíli mi přišlo divné, že kolem mě běhá někdo starší, když by se slušelo, abych spíše posloužila já jemu. Jenomže tenhle pocit rychle zmizel a nahradil ho jiný – pocit, že jsem tu vítaná, jako by tady na mě čekali, kdy už konečně a kdy zase přijdu. A já se vrátila brzy a znovu a hodlám se vracet dál. Na polévku, na chlebíček, na palačinku, na koláček, na čaj, na kafe – hlavně ale na občerstvující pohodu a na zahřátí u srdce, které tady ke každé objednávce servírují jako pozornost podniku. Líp to opsat neumím. Zajděte si to ochutnat sami.

Od začátku září tedy chodím do školy. Je to dobrá škola. Je to Stará škola.