Někdy v noci, když od západu přišla bouře, sténal dům jako loď, která se zmítá sem a tam v neklidném moři. Nárazy větru se s kvílením zakusovaly do starých zdí.
Takhle zní křik čarodějnic, když je upalují, říkala si Vera, nebo dětí, které si skřípnou prsty.
Dům sténal, ale nikdy se nepotopil. Naježená střecha stále pevně držela na trámech. Rákosové došky, kterými prorůstala hnízda zeleného mechu, se jen na hřebeni místy prohýbaly.
Z fasády se odlupovala barva a neopracované dubové hrázdění z ní trčelo jako šedé kosti ve zdi. Nápis na štítu byl dávno zašlý, ale Vera dobře věděla, co na něm stojí: Tento dům je můj, a přece není můj. Ten, kdo přijde po mně, ho také prohlásí za svůj.
Byla to úplně první věta v dolnoněmčině, se kterou se setkala, když ji sem na statek ve Starém kraji přivedla za ruku její matka.
Druhá dolnoněmecká věta, kterou uslyšela osobně od Idy Eckhoffové, byla předzvěstí všech těch společných let, které je čekaly: „Kolik vás Poláků sem ještě přitáhne?“ Celý její dům byl plný uprchlíků, to už stačilo.
Hildgard von Kamckeová rozhodně neměla talent na to, aby hrála roli oběti. Se zdviženou zavšivenou hlavou a třemi stovkami let východopruského rodokmenu v zádech se přesunula do ledově chladné komory pro pacholky v chodbě, kterou jim Ida Eckhoffová přidělila na spaní.
Posadila dítě na slamník, odložila batoh a klidným hlasem a dokonalou artikulací zpěvačky vyhlásila Idě válku: „Moje dcera teď prosím potřebuje něco k jídlu.“
A Ida Eckhoffová, selka šesté generace ze Starého kraje, vdova a matka zraněného frontového vojáka, jí úder ihned vrátila: „Ode mě nic nečekejte!“
Po první stránce už jsem tam, v tom hrázděném domě ve Starém kraji, na západ od Hamburku a na jih od Labe, mezi třešněmi a jabloněmi ve společnosti Idy, jejího syna Karla, Hildegard, která musela na konci války uprchnout ze svého domova ve východním Prusku, její dcery Very a později i mladší Marleny, Heinricha a Anny. Silné postavy, nelehké osudy, drsné prostředí a ve výsledku možná lehce teskné, ale zároveň příjemné čtení.
Autorka Dörte Hansenová na severoněmeckém venkově vyrůstala, ráda z něj utekla a žila ve světových velkoměstech, a ráda se pak do rodného kraje zase vrátila. Svou prvotinu Starý kraj napsala ve svých jedenapadesáti letech a čtenářům nabídla román zralý jako úroda polabského kraje. Hned několika témat (uprchlíci, soužití tchyně a snachy, lidé z města a jejich romantické představy o venkově, ekomatky) se dotýká nenásilně a s citem. Přesto, nebo právě proto, je její vyprávění velmi působivé. Třeba právě exodus Němců z Východního Pruska se vynořuje zas a znovu ve Veřiných vzpomínkách a skoro mimoděk a mezi řádky nabývá konkrétních tragických obrysů. Ve srovnání s Rutou Sepetysovou, která téže historické události dala literární podobu ve svém románu Sůl moře, je úsporný styl německé autorky ve zprostředkování nevypověditelného mnohem účinnější.
„Říká se tomu ledový déšť, za chladných jarních nocí to sedláci dělávají, postříkají květy rozprašovačem, voda se v nočním mrazu promění v tenkou ledovou vrstvu. Ledový kabát pro květy, ochrana před mrazem zledovatěním.“ Vyprávění Dörte Hansenové je takovým ledovým deštěm: Z příběhů jeho postav zamrazí, ale ony samy v sobě mají dost slunce, aby led začal roztávat.
Hansenová, Dörte: Starý kraj. Host 2016. Překlad Viktorie Hanišová.