Před domem v Lunz am See, v Amonstraße číslo orientační 16 stojíme lehce dezorientovaně, já a mých dvacet kolegů. Po bezmála šesti hodinách v autě teď máme strávit víc než hodinu v místním muzeu s dlouhatánským názvem Hammerherrenmuseum, vydáni všanc dvěma rakouským průvodcům. To nám to několikadenní utužování týmu v Göstlingských Alpách pěkně začíná.
A víte, že ano? Že opravdu pěkně? Že se z návštěvy čtyř místnůstek muzea, o kterém nikdo z nás nikdy nic neslyšel, vyklubal nesmírně zajímavý a zábavný zážitek? Že ta prohlídka byla velkým příjemným překvapením? Kdo by to byl do muzea hamrů řekl, viďte? Zvlášť když se nejedná o hummery, offroady GM, ale opravdu o hamry, ocelářské a kovářské dílny s bucharem poháněným vodním kolem.
Prst průvodkyně namířený na obraz na zdi s portrétem Martina Ofnera, který roku 1551 nechal zbudovat zdobný renesanční Amonhaus a zapsal se do dějin obce jako první zdejší hamerník, ještě sledujeme se skepsí, jejíž míra je přímo úměrná počtu absolvovaných nezáživných prohlídek historických objektů. Když ale dojde řeč na týpka, který za svůj život zhuntoval tři manželky, pomalu se probíráme z ospalosti, právě včas, abychom se dozvěděli, odkud se vůbec vzalo slovo zhuntovat: Když už byl někdo tak bohatý, že měl v oknech mříže, měl doma taky sejf. Klidně si představte železnou truhlu plnou zlata. A na dně té truhly obrázek psa. Kdo z té truhlice pořád jen bral, aniž by doplňoval, narazil jednoho dne na to psisko, které ho varovně kouslo. Německy došel auf den Hund, česky se ocitl na huntě. Mezi psem a kovovým pláštěm truhly bylo ještě pár mincí železné zásoby, a pak už nic, protože tou dobou už byl pravděpodobně prázdný i druhý trezor, schovaný ve zdi za obrazem a schraňující vzácné koření. Gram šafránu měl hodnotu dospělého koně! Člověk by čekal, že s takovou vzácností budou hospodyně šetřit, ale kdepak, nejsnazší způsob, jak dát najevo, že si drahé koření můžete dovolit, je přepepřit vepře, přehřebíčkovat srnčí hřbet nebo přeskořicovat křepelku. Asi to nebude způsob nejchutnější, ale kdo říká, že to mají bohatí snadné.
To chuďas, ten měl jednu dřevěnou lžíci, kterou si nosil všude s sebou, chasník v čižmě, děvečka za fěrtochem. Kdo si ji dal za klobouk, jako by si podal inzerát: hledám práci. A těsně před smrtí ji dostal blízký příbuzný nebo přítel. Stopa tohoto zvyku zůstala dodnes v německém úsloví odevzdal lžíci, rozuměj natáhl bačkory. Dokud ale žil, nabíral s ní z jedné společné místy vprostřed stolu, a protože byla tak velká, že se mu nevešla do úst, nejen ta mísa, ale i ta lžíce, bez okolků srkal. Dřevěný byl i talíř a mohl mít klidně díru, protože na ten se dávala jen pevná strava: dobře zakrojený krajíc z pětikilového bochníku, kus špeku vyuzeného v dýmu černé kuchyně (na větrání zapomeňte, nechcete přece čmoudem zničit ta krásná renesanční sgrafita na fasádě) a poctivě prosolený ovčí sýr. Ten dodávali spolu s mlékem a máslem pastýři, a protože z hor do údolí to byl kus cesty a protože nikdo nestál o máslo na hlavě, už vůbec ne rozteklé, vycházeli ještě před slunce východem a chodili po bezpečných vyšlapaných cestách. Když si někdo třeba cestou zpátky třeba odskočil třeba za nějakou švarnou dívčinou, prozradily ho urousané boty. A to pak musel vysvětlovat, kde že se to toulal, místo aby pracoval.
Práce, práce, práce - umíte si představit práci s energetickým výdajem šest až osm tisíc kcal? Hamerníci takovou měli. Tvrdou jako jejich poznávací znamení: černý plstěný klobouk. Zpočátku měkký materiál po letech užívání, spékání vlny odletujícími jiskrami a zpevňování prachovými částicemi ztvrdl a chránil hlavu a obličej jako helma. Kdo nevěří, ať tam běží a oba klobouky si osahá. A taky si prohlédne jehlice do klobouku, kterými si ženy připevňovaly čepce a které se zapichovaly přímo pod kůži! A madonu z lipového dřeva v domácí kapli, jejíž stáří nikdo nezná a ani znát nepotřebuje a nechce. A lampu, ve které hořící tříska osvětlovala prostor a která byla výškově nastavitelná a zvládala i regulaci intenzity osvětlení. A komu nestačí poslouchat, dívat se a dotýkat, může si i zavolat. Zdí mezi patry vede díra, dnes pro klid obecních úředníků v prvním patře zazděná, tehdy ale funkční jako svého druhu domácí telefon: panstvo nahoře mělo píšťalku a hospodyně dole na písknutí přiběhla ke svému konci díry a už si mohli povídat, co se bude vařit, nebo jak to vypadá se zásobami, nebo jestli by se ten buchar nedal trochu ztišit. No, dal by se zastavit, ale to si nikdo nepřál. Jen ať to tu buší, ať se taví ruda, slévá železo a kují ingoty, kováři už čekají ve frontě. Jeden chce kout hřebíky, druhý podkovy, třetí nářadí, čtvrtý mříže a pátý možná pikle, ale na toho už se asi nedostane.
V domě to žilo až do dob industrializace. Pak už hamerníkům nestačil dech a dům na dlouhá léta ztichl. Hrozilo dokonce, že stavbu, ve které nocoval sám císař, zbourají. Pak se ale koncem 19. století objevil osvícený učitel, který do zchátralého domu umístil svou sbírku starých užitkových předmětů, a v roce 1914 bylo oficiálně otevřeno muzeum, které pak až do své smrti vedl. Dnes o sbírku pečuje obec ve spolupráci s turistickým centrem. A díky živému podání průvodců (o naši velkou skupinu se podělili Hans Sieberer a Monika Reiter, oba skvělí a výteční) je to muzeum, které vážně stojí za to!
A to jsme ho původně vůbec neměli v itineráři. Šéf mi řekl o nějakém muzeu hamru, které bychom mohli navštívit, a já našla na internetu to v Lunz am See, zatímco on myslel to v Lassingu. Nakonec jsme byli i tam a tamní expozice hezky navazovala na tu předchozí. Výstavka v domě dávala představu o fungování tavicí pece a za domem se otvírala stezka podél řeky, po které se splavovalo dřevo z horských strání (v určených termínech to tu předvádějí). Být to na mně, pak by se při pohledu na krkolomný terén, kde byly stromy káceny, jevila otázka, jak kmeny dostat dolů, zbytečná. Sama bych byla dole dřív, než bych jednou zaťala sekeru. Inu, vím, proč nejsem dřevorubec. Namísto topůrka svírám fotoaparát a kochám se krásou alpské bystřiny.
Comentários