Sto šest pater

Na rakouskou řeku Salzu se jezdí na rafty. Navlečou vás do neoprenových obleků a záchranných vestiček, na hlavu nasadí helmu, a když se v té neforemné výstroji dokážete pohnout, pošlou vás namočit se do řeky, ledové, že až prsty dřevění. Do těch ztuhlých prstů vám vrazí pádlo, posadí vás k dalším divně vypadajícím tvorům na kraj gumového člunu a s ujišťováním, že mají vše pod kontrolou, se s vámi vrhnout do horského proudu mezi kameny a skály. Parádně si to užijete, tedy za předpokladu, že jste kamarádi s H2O a C9H13NO3.

Ale ani ten, kdo se na vodu raději dívá, než se v ní koupe, a kdo se spokojí s vyplavováním potu místo adrenalinu, se ve Štýrsku nemusí nudit. V jediném dni se lze kochat krásami hor v jejich nitru i na vrcholcích. Povím vám, jak jsme si to s kolegy užili my.

Nepodcenili jsme přípravu a pořádně jsme se vyspali. A neuspěchali jsme ani snídani – kdy už jindy se má člověk pěkně v klidu nasnídat, než když mu někdo připraví dobrá vajíčka, nabídne několik druhů chleba, výborné sýry a domácí marmelády. Pro odchod do akce je dobré vyladit moment, kdy už nemáte příliš plný žaludek po štědré snídani, ale ještě nezačínáte přemýšlet o obědě. Pro nás ten okamžik nastal někdy před půl dvanáctou. Ale možná byl čas odjezdu ovlivněn spíše smluveným časem prohlídky. Popojedeme do obce Gams bei Hieflau a po patnáctiminutovém škrábání se do kopce dopadáme na lavičku před zamčenou dřevěnou boudičkou vedle zamčeného vstupu do Krausovy jeskyně. Nikde nikdo a já po očku sleduju pět udýchaných kolegů a šacuju, o kolik bodů se může propadnout má obliba, pokud mnou objednaný průvodce nedorazí. Ale to už lehkým krokem odkoukaným od kamzíků přichází usměvavý sedmdesátník s pérem za kloboukem a jménem dobrovolných hasičů nás vítá v jejich jeskyni. Není nijak veliká, v součtu nachodíme v nitru skály jen 340 m, ale to, co je tu k vidění, byste našli už jen na třech dalších místech světa, takže koukáme s patřičně vyvalenýma očima. Nejvíc asi hledím na zem, protože na chvost naší skupiny už moc paprsků z lampy našeho průvodce nedopadá a baterčička v ruce je spíš pro klid duše než pro světlo nohám. Nenechám si ale ujít ani jeskynní výzdobu, nejen stalaktity (s nosem nahoru) a stalagmity (s chobotem dolů), ale především unikátní sádrovcové krystaly. Zpátky v údolí se nenecháme zlákat stezkou podél řeky, my totiž máme jiné plány.

Pod zemí člověku vyhládne, i když nic nekutá. V takových chvílích oceníte kolegu, který si všiml restaurace u cesty. Bez dlouhého hledání a bloudění tedy usedáme k chutnému vývaru s knedlíčky a rakouskému řízku s bramborovým salátem a rizotu s alpskými bylinkami. Sluníčko mezitím trochu klesne, což je dobře, protože my se už zase chystáme stoupat. Tentokrát soutěskou Wasserlochklamm pěkně proti proudu potoka a pěti vodopádů. Na samý vršek je to jen necelý kilometr, ale nenechte se zmást, převýšení na těch 900 m je 350 m! Někdo to vzdá hned na začátku, na lanové lávce přes řeku Salzu. Někdo po krásném dřevěném chodníku nalepeném na skálu dojde až k prvnímu vodopádu, který je se svými 22 m nejmenším z celé pětice. Někdo se otočí za nejužším místem. Někdo se vyšplhá až k závojovému vodopádu. A někoho neodradí ani krpál nad posledním vodopádem a po schodech strmých jako žebřík na půdu vystoupá až k oné díře s vodou, která dala soutěsce jméno. Jsme na jihozápadní stěně hory Hochkar a někde hluboko v ní se sbírá voda do nádrže ve tvaru odpadního sifonu a z té pak tryská proudem ven, v průměru 2000 l/s! Jak to celé funguje, se lze dočíst v domečku na vršku, já ale byla po sto pěti minutách pohybu vzhůru tak zmořená, že jsem to ani nezvládla přečíst, natož pochopit. Raději jsem nechala pohled bloudit po zelených stěnách rokle, která se před námi rozvinula jako tapeta. Zapisujeme se do vrcholové knihy a čteme, že tu těsně před námi byli nějací Češi a měli dvě piva navíc. Nevím, jak se jim to povedlo, my dorazili nahoru bez kapky vody, ale nijak nás to netrápí, protože cestou nabereme čerstvou přímo z vodopádu. Vracíme se stejnou trasou, samospádem jsme dole za třičtvrtěhodinku. V nohách máme za celý den sto šest výškových pater a na paměťové kartě fotoaparátu dvě stě snímků. Následující tucet jsem pro vás vybrala pro představu, jak krásně tam je. Podotýkám, že kromě použití polarizačního filtru na objektiv nebyly fotografie nijak upravovány. Řeka Salza je opravdu tak tyrkysová. A z toho můstku opravdu raftaři skáčou.

#výlety