Jsem jedna z osmi lip vysazených v osadě Chalupy u Stach v prvním československém jaru. Pan učitel Kukla o mně napsal do pamětní knihy školy: 26. března 1919 odpoledne sázelo žactvo lípy svobody. Legionáři a jejich obětavá a nadšená láska k vlasti byly symboly statečnosti. Žactvo seřadilo se v průvod, napřed národ, pak jeho obránci, nesoucí na ramenou zbraně – lopaty a motyky – pro vykopání jam, a za nimi žactvo, přinášející ovoce – lípy svobody. Přiměřenou řeč proslovil správce školy. Vylíčil zejména, kterak stařičký tatíček Masaryk pracoval o naši svobodu, jak pomáhali mu všichni vůdcové národa a zvláště legionáři. Doporučil, aby každá lípa pojmenovala se jménem některého z těchto velikánů. Doporučiv lásce a ochraně všeho občanstva vysazované stromy, provolal všem, kdož pracovali o vydobytí svobody a zejména pak našemu milému p. presidentovi „Sláva!“. Po zapění národních hymen sázeli žáci lípy.
Jsem lípa z Mirotic a sadili mě taky na jaře roku 1919. Ale snad že to bylo třináctého, snad že mě od dětství utiskoval stín starších stromů, působím trochu neduživě. Ovšem kolik statných sester se nedožilo stovky, kolik jich padlo za oběť živlům, těm přírodním i politickým. Kdepak, ne nějaké mohutné stromisko, to já, lipka nedochůdče, jsem myslím věrnějším symbolem československé demokracie. Stejně nedorostlé a stejně křehké a taky stejně houževnaté.
Jsem lípa, která už 99 let pozoruje svět ze sušického náměstí. Ve výhledu mi nic nebrání, a tak jsem toho viděla už hodně, mimo jiné též německé okupanty, americké osvoboditele, prvomájové průvody i listopadové demonstrace. Těší mě ale pozorovat i nedějinné dění, poutě a trhy a svatby a hemžení turistů.
Som lipa slobody z Malaciek. S mojím sadením vo štvrtok 29. mája 1919 bola spojená veľká slávnosť, krojovaný sprievod prechádzal mestom od siedmej hodiny ráno, zapojili sa aj členovia telocvičnej jednoty Sokol a vojaci legionári. Predpoludním prišli vlakom členovia vlády, po príhovoroch nasledoval kultúrny program. Popoludní sa konalo sokolské cvičenie. V mojej blízkosti stojí socha generála Štefánika, no s jej osudom by som nemenila.
Jsem jedna ze dvou lip zasazených k 15. výročí osvobození vlasti v jihočeském Velešíně. Mé kořeny ukrývají vzkaz v lahvi tohoto znění: Tyto lípy byly vysazeny dne 7. dubna 1960 na počest 15. výročí osvobození naší Československé republiky Sovětskou armádou. Rok 1960 byl v naší vlasti rokem jubilejním, ve kterém kromě oslav byla provedena územní organizace. Okres Kaplice byl zrušen a sloučen s okresem Český Krumlov. S Velešínem sloučeny obce: Chodeč, Bor, Skřidla, Holkov. Velešín má v současné době 280 domů a 1379 obyvatel. S okolními obcemi bude mít celkem 1800 obyvatel. Současně sloučeno i JZD. Škola má 13 tříd se 410 žáky. Na škole vyučuje 17 učitelů. Lípy vysazeny při slavnostním pionýrském shromáždění.
Jsem lípa z Olomoucka a sadili mě na památku 50 let trvání republiky. Vesnicí ten večer ke mně došel lampionový průvod, zahráli mi hymnu, děti přednesly básně a recitovaly. Vojákovi bojujícímu ve francouzské legii byla udělena medaile za zásluhy a slavnost ukončila veselohra Svatební noc se odkládá.
Jsem lípa z Ostrova vysazena též v upomínku 50 let Československa. Vlastně jsme dvě a máme připomínat bratrství Čechů a Slováků. Slavnost uspořádali junáci, pochodující tehdejší Leninovou třídou v průvodu čítajícím na pět set hlaviček, s vlajkou a Kmochovou hudbou.
Jsem lípa, která se nevzdává. Vysadili mě v říjnu 1968 v Krnově, posádkovém městě pluku sovětské armády. Památník z bludného balvanu i mě vnímali jako manifestaci za svobodu republiky a tajně mi v noci ubližovali a nakonec mě zlikvidovali. Vysadili mě ještě několikrát, ale vždycky se někdo postaral o mou likvidaci. Když se rozšiřovala přilehlá škola, postavili kolem památníku plechovou ohradu. A to byla moje šance. Netušeně a nerušeně mé kořeny obrazily a já vyrostla a obhájila si své místo na slunci. Nikdo možná neví, která z těch všech zasazených lip vlastně jsem, ani jak jsem stará, ale sejde na tom? Prostě jsem. A kde jsou ti, kdo mě nechtěli?
Jsem lípa sotva tři metry vysoká a na místo, kde mám vyrůst v košatý strom, mě zasadili teprve před pár dny. Vybrali mi místo na břehu potoka, abych měla dostatek vláhy, blízko místa sousedských besed, abych netrpěla osamělostí. Zatímco mé starší sestry si pamatují pohnutou historii národa, mé listy jsou nepopsané. Vnímám přítomnost a vyhlížím do budoucnosti a všechno, co přinese, si budu pamatovat. Přijďte za rok, za pět, za deset a já vám připomenu, kdo jste tehdy byli a co jste prožívali.
Jsme lípy svobody. Za posledních sto let nás bylo vysazeno na tisíce. A tisíce jubilejních jsou vysazovány v těchto dnech. Naše příběhy mapuje projekt Stromy svobody 1918 – 2018. Jak říká jeden z patronů projektu, říčanský starosta s příznačným jménem Kořen: „Jako zázrakem se strom může změnit v symbol… Čerstvý vzduch ve větvích se promění v symbol svobody, kmeny v symbol nezlomné vůle a kořeny v symbol hodnot, z nichž vyrůstá naše národní vědomí. Pojďme tyto živé symboly hledat, chránit a vracet jim význam a naději, se kterou je naši předci vysazovali.“