V lednu 1945 svíraly Pobaltí patnáctistupňové mrazy. Kdo nemusel, toho ani nenapadlo vystrčit nos z domu. Jenomže museli vlastně všichni. Zatímco vojáci plnili rozkaz bojovat se sovětskými vojsky pronikajícími do Východního Pruska do posledního muže, civilisté před Rudoarmějci prchali, kudy mohli – a mohli vlastně už jen po moři. Komu se podařilo utéct včas, neumrznout a nepadnout vysílením na dlouhé cestě do přístavu, ten zdaleka ještě neměl vyhráno. Zbývalo ještě dostat se na některou z lodí a přeplavit se do Kielu nebo do okupovaného Dánska. Teprve koncem ledna byl vydán rozkaz k evakuaci obyvatelstva a v rámci operace Hannibal bylo do května 1945 přemístěno na tři milióny uprchlíků.
Wilhelm Gustloff byl šéf švýcarských nacistů a byla to taky velká loď s kapacitou 1500 cestujících a 600 členů posádky, určená pro rekreaci politicky správně zorientovaných občanů. Za války sloužila jiným účelům, nakonec i pro přesun raněných vojáků a prchajících civilistů. Kolik lidí se na ní mačkalo 30. ledna 1945 už nikdy nikdo nezjistí, nejčastěji se mluví o více než 10.000 lidech. Vražedná kombinace nejednotného vedení lodě (celkem čtyři kapitáni se nedokázali shodnout na trase) a útoku sovětských torpéd stála život několik tisíc pasažérů, převážně žen a dětí. Zachránil se sotva každý desátý. Tato událost se do dějin zapsala jako největší námořní katastrofa, na rozdíl od Titaniku se jí ale nikdy nedostalo zvláštní publicity, právě naopak. Ruta Sepetysová, americká autorka litevského původu, se to svou knihou Sůl moře snaží změnit. Kromě rešerší vedla i rozhovory s několika zachráněnými či jejich rodinami a z jejich vzpomínek utkala osudy čtyř mladých hrdinů svého románu: pohledné sestřičky Joany, tajemného Floriana, vyděšené Polky Emilie a vojáka německého námořnictva Alfreda. Pátý protagonista, loď Wilhelm Gustloff, se na stránkách objevuje překvapivě pozdě, kniha je ve výsledku více než o tragédii samotné o strastiplné cestě, která jí předcházela. Emotivní fabulace zoufalé situace civilistů v kleštích dvou armád je působivá a určitě nejednoho čtenáře přiměje dohledat si více informací o operaci Hannibal na internetu. V tomto směru nelze knize, oficiálně zaškatulkované jako literatura pro mládež, nic vytknout.
Pokud se mám ale vyjádřit ke způsobu vyprávění, vykreslení postav a závěru knihy, výtkám už se nevyhnu. Příběh je líčen v kratinkých kapitolách (leckdy sotva na dvě strany), v nichž se až překotně střídají čtyři protagonisté v roli vypravěčů. Na pohled objemná kniha je tak v reálu o dost kratší a opravdu rychle se čte. Takto pojatá kompozice umožňuje odhalovat charaktery postav a jejich tajemství postupně. Nemyslím si ale, že by tak rychlý a akční způsob vyprávění v tomto konkrétním případě korespondoval se zamýšlenou hloubkou příběhu. Sporná je taky typizace postav. Klaďasové jsou milí, krásní, sympatičtí a jejich špatné skutky pochopitelné a omluvitelné. Záporáci jsou oškliví, pokřivení, zesměšňovaní a jejich skutky odsouzeníhodné. Nic mezi bílou a černou. Konečně zarážející je i závěr knihy. Zatímco útrapy běženců na cestě a při neštěstí jsou líčeny zevrubně a až zbytečně polopaticky, jako by se autorka bála ponechat na čtenáři, aby si z náznaků sám leccos domyslel (markantní to je zejména u Emilie nebo u osudu Alfredovy Hannelore), konec působí useknutě a ošizeně a pokud byl myšlen jako náznak, s ohledem na styl knihy je poněkud nepatřičný.
S bestsellery je potíž, že je člověk bere do ruky s přílišným očekáváním. Pokud v zatím poslední knize Ruty Sepetysové hledáte čtení o největší námořní katastrofě dějin, hledejte raději v dokumentech na internetu. Sůl moře si ale bez obav otevřete jako čtivý příběh čtyř mladých lidí a několika zajímavých vedlejších postav zasazený do dobových kulis konce druhé světové války. Anebo si počkejte na filmovou verzi, o kterou si kniha svou povahou vyloženě říká.
Sepetysová, Ruta: Sůl moře. CooBoo 2016. Překlad Petr Eliáš.