Je jí něco přes šedesát a odešla od nevěrného manžela. Poprvé v životě si hledá práci, motivovaná víc než čímkoliv jiným obavami, že by mohla zemřít, aniž by si toho někdo všiml. Pro ženu bez jakékoliv praxe, navíc v době krize, se najde jen místo správcové v domě dětí v Borgu. Je to práce na dobu určitou, než dům zavřou, což má být brzy, protože v Borgu už zavřeli skoro všechno. Je to díra zapadlá tak, že snad ani lišky už tam nedávají dobrou noc. Obchod, pizzerie, autoservis, poštovní úřad a pár dalších provozoven přežívá pod jednou střechou a pod vedením Osoby, postavy beze jména, nikoliv však bez významu. Stává se totiž kamarádkou, možná vůbec první, kterou Britt-Marie kdy měla. S Britt-Marií totiž není snadné vyjít. Vlastně by s ní jeden nejradši vyběh. Je totiž, řekněme si to bez obalu, společensky nekompetentní pasivně agresivní hašteřivá babizna. Jenomže lidé v Borgu a především děti ji přijímají takovou, jaká je; snad že sami mají drsnou slupku (a drsný slovník), ale dobré srdce, dokážou vidět pod povrch a vnímat i citlivé jádro své nové sousedky.
O švédském autorovi Fredriku Backmanovi se říká, že vykrádá sám sebe. Něco na tom bude. Všechny jeho knihy jsou si stylem, výběrem charakterů i humorem s příměsí sentimentu dost podobné. To ale přece vůbec nevadí, právě naopak. Muž jménem Ove byl pro mě zjevením, jednou z knih, na které se nezapomíná, tři sta stran s úsměvem na tváři plus třicet stran se slzami v očích. S Elsou a její babičkou v dalším románu (Babička pozdravuje a omlouvá se) jsme si moc do oka nepadly. Až zase protagonistka knihy Tady byla Britt-Marie (jako vedlejší postava se objevila už v Babičce), jakýsi ženský pandán k Ovemu, se mi dostala pod kůži. A to ani nemám ráda fotbal. Jenomže ono to vlastně není o fotbalu. Je to o vášni. A tu autor demonstruje na fotbalu, protože ho dobře zná, protože ho hraje, protože je jeho vášní.
„Několik málo chvilek. Člověk, úplně každý člověk, má za život mizivě málo šancí takovou chvilku prožít. Pustit z hlavy čas a jen tak padat. Bezvýhradně něco milovat. Vybuchnout vášní. Možná párkrát v dětství, máme-li to štěstí, že jsme dětmi. Ale co potom, kolikrát se nadechneme, aniž bychom pevně vězeli v sobě samých? Kolik čistých emocí nás přiměje nahlas a beze studu jásat? Kolikrát zažijeme to požehnání, že nás postihne ztráta paměti? Vášně jsou dětinské. Banální a naivní. Nedají se naučit, jsou instinktivní a zcela nás přemohou. Zaplaví nás. Očistí nás. Všechny ostatní emoce jsou spjaty se zemí, ale vášeň sídlí ve vesmíru. A proto je vášeň cenná, ne pro to, co nám dá, ale pro to, co nás nutí riskovat. Naši důstojnost. Nepochopení ostatních a nesouhlasné kroucení hlavou.“
A o čem ještě to je? O manželství. O tom, jak žít svůj život, pro koho a čí je to život. O odpouštění a druhých šancích. O předsudcích, přátelství a sounáležitosti. A taky o seznamech, krysách, správném uspořádání příborníku, o uklízení vůbec a o jedlé sodě zvlášť. Namícháno se sentimentem a humorem, vhodné k předčítání, smát se nahlas dovoleno.
A za tento milý čtenářský zážitek náleží poděkování nejen Fredriku Backmanovi, ale též jeho mamince, která, jak vyzdvihuje ve věnování, „se vždy starala o to, abych měl v břiše jídlo a v poličce knihy.“
Backman, Fredrik: Tady byla Britt-Marie. Host 2016. Překlad: Helena Matochová