„Teda těch rybníků tady je, na každé křižovatce snad jeden,“ nechá se slyšet můj bratr a my jeho dojmy upřesňujeme: „Na některých i dva.“ Zamilovat si jihočeskou krajinu je snadné. Nejen pro ta zrcátka, odrážející na hladině samo nebe, ale též pro nespočet Božích muk, kapliček, křížů a památných stromů podél cest, tvrzí a zámečků ve městech i na vsích a obrovských balvanů podivných tvarů v lesích – to všechno utváří nezaměnitelnou a podmanivou krajinu v blízkém okolí naší chalupy.
Rádi jsme se proto nechali nalákat na výstavu Tajemnou krajinou Blatenska s podtitulem Pověsti na vlastní kůži. K mnohým z těch topograficky zajímavých míst se totiž vážou příběhy, které dědové vyprávěli vnukům a zapisovali do kronik. A zhruba čtyři desítky těchto pověstí se představují na výstavě, kterou hostí Městské muzeum v Blatné. Autoři si za ni zaslouží pochvalu velkou aspoň jako ten největší čertův kámen a odměnu bohatou přinejmenším jako poklad schovaný za nástěnnou malbou na zámku.
Jen si to představte: máte spoustu krátkých příběhů, co se trochu podobají pohádkám, akorát že ne všechny končí šťastně, a výstavní prostor rovnající se zhruba pěti prázdným místnostem. Naložíte s tím stejně šikovně jako kurátorka výstavy Pavlína Eisenhamerová? Ta texty i prostor rozdělila tematicky, takže vstupní místnost je věnována pověstem navázaným na blatenský zámek, ta další čertovým kamenům, odtud vede cesta přes strašidelný les, tmavý prostor střídá prosvětlená modř vody a chodba slouží jako cesta lemovaná křížky a kapličkami. Příběhy jako by byly vytrženy ze starých kronik, některé si návštěvníci přečtou celé, někdy se list přetrhl a pokračování je třeba hledat – v truhle na dně rybníka, ve spoře osvětlené loupežnické chýšce, či dokonce v samotném pekle. Kdo se nevyděsí ohnivých psů v lese, může na břehu tůňky zahrát na xylofon nebo na činelky a roztančit vodní víly. Vážně, věřte mi, byly tam a tančily tak křehce a svůdně, že bylo těžké od nich odejít a nepřidat se k nim.
Krajina příběhů je tam, kde se Vám při pohledu na starý hraniční kámen rozbuší srdce vzpomínkou. Slova Jana Neuwirtha uvozují nádhernou doprovodnou mapku k výstavě. Že se vaše vzpomínky vážou k jinému kraji? I tak stojí blatenská výstava za vidění. Mnohé z jejích příběhů jsou beztak variacemi vyprávění společných všem končinám, jak si někdo někde přivlastnil něco, co mu nepatřilo, a jaký ho za to stihl trest, jak někdo někde někomu ublížil a jak se pak kál, jak někdo někomu záviděl a k čemu to vedlo… Někdy jsou důsledky lidského jednání zasloužené, jindy se postih jeví jako nespravedlivý, třeba jako v této pověsti o vodní panně:
U Blatné se v jednom rybníce objevovaly vodní panny. Když byl čas tancovaček, samy nepoznány přicházely mezi lidi a nechávaly se brát do kola. Tak se také jistý mládenec zamiloval do jedné z panen. Měli svatbu a nová hospodyně byla čiperná jako rybička. Zvláště měla v oblibě praní prádla, pořád chodila mokrá od toho, jak stále myla a uklízela. Jednou jí muž řekl v žertu: „Ty jsi jako vodní panna, pořád jsi samá voda a nikdy snad neuschneš!“ V tom okamžení prozrazená zmizela.
Víc vám teď nenapíšu. Jdu prát, ať to stihnu, než se muž vrátí domů. Co kdyby si toho všimnul taky… A vy si zajeďte na výlet do Blatné.
Tajemnou krajinou Blatenska. 25. května – 25. srpna 2019. Městské muzeum Blatná
Kommentare