Do lesa mě naučila chodit máma. Se stejnou lehkostí, s jakou dokáže mezi jetelovými lístky kdykoliv najít čtyřlístek, umí v mechu, v jehličí, v pařezech i pod spadlými větvemi objevit i ten nejschovanější hříbek. Ze všech společných výprav odchází s plným košíkem, i když sbírá jen to, co jsme táta a já přehlídli. Chodíváme totiž vždycky o pár kroků před ní, abychom měli šanci vůbec něco najít. Už dávno ale do lesa nechodím jen kvůli houbám. Co mají společného Ježník, Brdy, Rendlíky a Voděradské bučiny? Rostou tam lesy, ve kterých je radost se procházet. Jen tak.
K letošním narozeninám jsem dostala krásný dárek – zasvěcení do tajného života stromů. Mé toulky lesem dostaly nový rozměr. Víc si všímám kůry stromů, jak moc je hladká, nebo popraskaná. U velkých buků koukám po tenkých větvičkách u paty a po holých větvích v samém vršku koruny. Když narazím na dub, rozhlížím se, koho má za sousedy. A bez povšimnutí nenechávám ani staré, mechem obrostlé pařezy. Protože jsem zasvěcená. A tak jako pro mě kočka není jen kočka, strom už pro mě není jen strom.
Knížka Tajný život stromů s podtitulem Co cítí a jak komunikují slibuje objevování fascinujícího světa. A svému slibu dostojí. Čte se sama. Krátké kapitoly s lákavými nadpisy a poutavým obsahem přečtete jednou popořadě a pak se k nim budete vracet na přeskáčku a znovu si číst o přátelství a řeči stromů, o pomalém růstu a rodičovské péči mohutných starců, o zimním spánku a vnímání času, o nemocných stromech a dětech ulice, o tmě, světle a barvách lesa, a když přitom budete opření o kmen borovice s výhledem na letitý dub, zážitek z četby se ještě umocní, jako by vám o svém bytí vyprávěly stromy samy. Budete překvapeni, kolik paralel lze vysledovat mezi životem jejich a tím naším lidským.
Rozvážnost stromů se projevuje dokonce i při rozmnožování, reprodukce se totiž plánuje minimálně s ročním předstihem. Jestli každé jaro přinese stromům lásku, závisí na jejich rodové příslušnosti. Zatímco jehličnaté stromy vysílají pokud možno rok co rok svoje semena do světa, listnáče sledují zcela jinou strategii. Nežli nastartují květenství, nejprve se spolu vzájemně domluví. Spustíme to příští jaro, nebo raději ještě rok dva počkáme? Lesní stromy kvetou nejraději všechny naráz, protože se pak geny mnoha individuí mohou dobře promísit. Přesně takhle tomu je u jehličnanů, zatímco listnaté stromy přihlížejí ještě k dalšímu faktoru, jimž jsou divočáci a vysoká.
Autor knihy, Němec Peter Wohlleben, je vystudovaný lesní inženýr. Jeho příjmení lze přeložit jako dobré bydlo. Před deseti lety se jednoho dobrého bydla vzdal, když odešel z postu státního úředníka pod penzí a nechal se zaměstnat jako obecní lesník s možností hospodařit ve svém revíru jinak, než je dnes obvyklé. Zdá se, že našel bydlo ještě lepší: V regionu Eifel v Porýní řídí ekologické lesní hospodářství, usiluje o návrat pralesů, píše knihy, přednáší a pořádá komentované prohlídky lesa. Po přečtení jeho knihy o stromech mám chuť do jeho revíru vyrazit a nechat se jím provést. Je to ale trochu z ruky a uhlíková stopa by v tomto případě byla obzvlášť ostudná. A tak si namísto výletu k Rýnu sednu na břeh Vltavy nebo Berounky s jeho knihou. Krom Tajného života stromů už je od něj na pultech knihkupectví i Citový život zvířat.
Je fakt, že ťuhýci se více kamarádí s keři a úplně nejvíc s těmi, co mají trny. Knížka o životě lesa se mi ale líbí natolik, že jsem ji vybrala jako odměnu pro výherce výroční soutěže ťuhýkova blogu. K mání jsou dva exempláře a být vámi, tak si šanci na získání jednoho z nich nenechám ujít. Jak se zapojit do soutěže se dočtete zde.
Wohlleben, Peter: Tajný život stromů. Kazda Václav 2016. Překlad Magdalena Havlová.