Trvalo nám o něco déle, než jsme se navzájem vyhecovali vystrčit nos z chalupy, sluníčko už zívalo a chystalo se na kutě. Pro další z vycházek našeho klubu zimní turistiky KluZiT jsme si tudíž našli trasu v blizounkém okolí. Popojeli jsme pouhých devět kilometrů na severozápad, do vesničky s chutným názvem Uzeničky.
Za budovou obecního úřadu tady stojí stará tvrz přestavěná jako mnoho jiných v kraji na barokní sýpku. Mrkli jsme na ni ale jen zpovzdálí, protože nás od samého počátku trošku tlačil čas a protože byla za plotem. Časovému tlaku bychom asi čelit dokázali, ale přelézat oplocení ze čtyřhranného pletiva? Za to nám někdejší obydlí vladyků z Huzenic a později Racka z Dlouhé vsi a později Jana Běšína z Běšin a ještě později Vrábských z Drahenic nestálo.
Vzali jsme to po cyklostezce na Hostišovice. Do vsi nás dovedla silnice vedoucí nad domky, že by so do nich dalo vcházet střechou. U křížku jsme odbočili na žlutou turistickou značku. Tu máme nejraději, protože se dobře hledá i za nepříznivých světelných podmínek. A že nám světla kvapem ubývalo, je znát i z fotografií. Stezka nás vyvedla na pastviny jako vytržené z irského kalendáře. Jen je místo kamenných zídek oddělovaly dřevěné ohradníky. Na louce ve svahu pouštěly děti draka. V závodu s mraky hnanými čerstvým větrem se na pošmourném nebi pestře třepetal jeho chvost.
Rybník Žebrák je na Google maps vyznačen pod jménem Mlýnský rybník. A skutečně u něj mlýn býval, jeho budova tam dosud stojí. Vodní dílo je se sousedním rybníkem propojeno Kostrateckým potokem. Týmž, který protéká i Lučkovicemi. Nabízelo by se spustit na vodu loďku z kůry a poslat ji po proudu napřed, ale nejspíš by se zadrhla o nějaký kus dřeva nebo uvízla v zákrutu. Z lávky přes potok se očím nabízí pohled na pěknou divočinu, tónovanou zhasínajícím sluncem do kulis fantasy příběhů.
A skutečně, jako bychom překročili neznačenou hranici mezi normálním světem a říší tajemna. Ze skály nad Černívským rybníkem na nás podezíravě shlížely chatky zjevně bez elektřiny a zdánlivě bez přístupové cesty. Nechat se zlákat odbočkou ke zřícenině Křikavy se nezdálo být dobrým nápadem, cítili jsme ve vzduchu i v kostech, že jestli tu jsou někde skrytí lapkové, pak určitě tam. Nechali jsme se tedy spolknout vesničkou Černívsko. Těžko říct, jaká je víc, zda podivuhodná, nebo podivná. Na oko jí dominuje kostelík zasvěcený Otci, Synu a Duchu svatému, ale duch téhle vesnice sem přilétl z Dálného Východu. Černívsko má jen 26 adres a jedna z nich patří tantra centru Cesty transformace. Jako by se ve vsi pod hradem usadil drak osedlaný šamanem z britských ostrovů, který mi vizáží – vzdáleně, ale přece – připomíná mého bývalého šéfa. V někdejším mlýně se toho asi mele hodně, ale mouka to není. A kamenný kruh na zahradě taky není z mlýnských kamenů. Zrekonstruovaná budova, do které někdo narval milióny, je na prodej. Zároveň si ale na stránkách centra můžete vybrat z kurzů, naplánovaných na celý letošní rok. Dominuje jim roční výcvik pod titulem Posvátné tělo – vášnivý duch. Nad tím, co se tady děje, se pozastavily i sluneční hodiny na kostele.
Vyrostli jsme na pohádkách o zakletých princeznách a devítihlavých saních a hledáme, kdo nás odčaruje a vysvobodí. A když není, kdo by políbil z lásky a kdo by čelil drakovi, snese se na království tma. A v té tmě se vracíme do Uzeniček. Přes Uzenice. To je taková zvláštnost v kraji. Máme tady Buzice a Buzičky, Chraštice a Chraštičky, Drahenice a Draheničky, tak proč ne i Uzenice a Uzeničky. Jen Lučkovičky byste na mapě hledali marně; jak podotýká Petr, byly by příliš maličké, než aby mohly existovat. Uzenická kaplička je posledním světlým bodem na závěrečném úseku vycházky. Naprostou tmou se pak nejkratší cestou po silnici vracíme k autu. Svítíme si mobilem a dáváme si předsevzetí, že si musíme koupit bundy v jasných barvách s reflexními prvky. To aby nás nesrazilo auto. A uchovat si světlo v sobě. To aby nás nepohltila temnota. Nikdy nevíte, za kterým rohem na vás bafne.