Tento vlak končí jízdu ve stanici Smíchovské nádraží

To si takhle jednou na internetu vyhledávám, kam vyrazit za kulturou, až se proklikám k programu Prague City Tourism a najdu tam komentovanou projížďku metrem z Palmovky na Smíchovské nádraží. Bez velkého přemýšlení nás na ni přihlásím. Program exkurze zahrnuje přesně ty stanice, které z celé sítě pražské podzemky využíváme nejvíc a známe nejlíp. Ve skutečnosti ovšem metrem jezdíme dost málo a stejně tak málo o něm víme.

Je pondělí, osm hodin večer, když si u plastiky Soukolí v suterénu stanice Palmovka mladík ve výrazně žlutých teniskách sladěných s barvou trasy B odškrtne dvacet jmen na seznamu. Matouš Pudil není vystudovaný architekt, ale našel zalíbení v poválečných stylech a snaží se poukazovat na hodnotu mnohdy přehlížených či dokonce hanobených staveb.

Patnáctiminutovou trasu jedeme půldruhé hodiny. Několika zastávkami jen projedeme, ale na většině vystoupíme, abychom si mohli prohlédnout nástupiště od podlahy po strop, a na některých vyjedeme i do vestibulu, abychom si všimli uměleckých děl a architektonických řešení. Rozpoznáváme hloubené stanice od ražených, necháváme se okouzlit světlem a jeho triky, jak pocitově zvětšit malý prostor pod zemí, zaměřujeme se na detaily, jednotlivé drobné prvky navzájem propojené v jeden funkční celek. Trasa B, zatím ještě benjamínek mezi linkami metra, se vtírá do naší přízně, ošklivé káčátko se přepeřuje, už není tak ušmudlané, už ukazuje podsadu i ozdobná svrchní pírka. Zaměřujeme pozornost na obklady na nástupištích, na původních konečných a přestupních stanicích z keramiky, na ostatních ze skla, někde ve tvaru čočky vyrobené jako televize v Tesle, jinde vlnky ze skláren Kavalier inspirované pěnou na vlnách nedaleké Vltavy. Objevujeme mozaiky ve vestibulech, vitráž sportovců v místě, kde se nekonala olympiáda, keramickou plastiku se sovětskou vlajkou ve stanici, která se do pražské podzemky nastěhovala z té moskevské, nenápadnou mozaiku minimalisticky tvarovaných obkladů evokující pohyb i velikánskou skládačku s ikonickými pražskými památkami. Vizuální vjemy doplňují i akustické: brzdící a rozjíždějící se soupravy, které v pravidelných intervalech donutí průvodce přerušit výklad, notoricky známá výzva k ukončení výstupu a nástupu následovaná oznámením příští stanice, smyčka namluvená pro tuto linku moderátorkou Evou Jurinovou, lomoz, vrzot, hrkot a skřípot pohyblivých schodů dole na Můstku jako když se ladí orchestr.

Exkurze končí na ochozu asymetrické haly stanice Smíchovské nádraží poděkováním a zaslouženým potleskem pro opravdu příjemného a mile zaujatého průvodce. Cestou domů podotknu, že je pěkné, že má někdo rád brutalismus. Načež můj muž tím svým lapidárním způsobem, který mě vždycky spolehlivě odbourá, zareaguje: Každý potřebuje, aby ho měl někdo rád. A brutalismus to potřebuje jako sůl.

Až příště pojedete metrem, zkuste zvednout oči a spočinout jimi na něčem obvykle míjeném bez povšimnutí. Možná se utvrdíte v tom, že je na vás brutalismus opravdu příliš brutální na to, abyste ho měli rádi. Vždyť nemusíte. Můžete si místo toho najít nějaké jiné káčátko, ve kterém dokážete vidět labuť. Protože už víte, že každý potřebuje, aby ho měl někdo rád.