V předvečer svého svátku si svatý Martin zašel do stáje vybrat koně pro svou výroční projížďku. Obvykle ho doprovází Nix, bílý jako první sníh. Tentokrát se ale o osedlání přihlásila radostným zaržáním kobylka Nebula, mléčná jako nejhustší mlha. Zahlédla jsem je jen tak tak, zrovna cválali podél Berounky, a krajina za nimi se halila do Martinova vlajícího pláště a mizela z očí.
Cedule nás vítá v Tetíně, skryté perle Berounska. Jsme odhodláni tu perlu najít a potěšit se její krásou mlha nemlha. Žírnými pastvinami stoupáme na úbočí nad vsí. Unavené slunce nás zahlédne a povytáhne si knot, aby nám přisvítilo na statky a domky v údolí pod námi i na město za řekou a skály na jejím břehu. Kdysi tady bylo moře. Pak na jeho dně hospodařili rolníci. Kalubovi, Jansovi, Landovi, Konvalinkovi, Kuncovi, Kohoutovi, Valtrovi, kde je vám konec? Jsme zde, ozývá se z č.p. 1. To kanadští potomci Durasových se vrátili, vyhrnuli rukávy, oseli pole a do výběhů vypustili kravky, býky a koně. Podívej na to hříbě, jako zjančené běhá tam a zase zpátky, kopýtky křesá jiskry radosti a zapaluje jimi celý kraj.
Jen starý lom ne, ten stojí příliš stranou, a že o sebe nedbal, nečesal se a neholil, zpustl a zarostl křovím a pavučinami. Jenomže ač se šípkové keře, ptačí zob, brslen a chomáče lišejníku ve větvích snaží odvést naši pozornost, perličky v trávě se blyští tak, že je nelze přehlédnout. Slít je tak do jedné velké křišťálové koule a nahlédnout do časů Kroka a jeho dcer…
Byl, či nebyl? To není otázka, o kterou by tu kráčelo. Pověst praví, že ač ne vznešeného rodu, požíval velké úcty a přirozené vážnosti. A stejně tak jeho tři dcery: léčitelka Kazi znalá tajemství přírody, kněžka Teta otevřená tajemstvím duchovním a vědma Libuše nadaná bystrým úsudkem. Lide můj, slyš a pamatuj, tvůj trůn bude tak pevný, jak pevné budou jeho tři nohy – poznání přirozeného, víra v nadpřirozené a moudrý řád. Škoda, že se v pověsti neušlo místa Krokově manželce a matce těch slavných dívek. Musela to být mimořádná žena, možná světice.
Jako by nestačilo, že spekulativně připouštím existenci pana Kroka, dopouštím se ještě do nebe volající historické nepřesnosti, když paní Krokové stejně spekulativně nasazuji svatozář. Ve skutečnosti je to jiná žena, které náleží prvenství v českém nebi. Jak vyložit si však, že svou smrt a svou svatost nalezla právě na Tetíně? Kněžna Ludmila, manželka, matka, babička. A taky tchýně, což se jí stalo osudným. Ach, ty snahy snach vymanit syny z vlivu jejich matek. Zachycený o dvojramenný kříž na špici kostela, jako by tu chvíli vlál Ludmilin šál, dokud ho neshodila padající mlha.
Schází z očí šál i soukostelí sv. Ludmily a sv. Kateřiny, ale než bílá tma ztratí jas a zhasnou všechna světla, obejdeme ještě nádrž na návsi, přijmeme poděkování, že nepouštíme své pejsky mezi lekníny, a dojdeme ke kostelu sv. Jana Nepomuckého. Krásnou vyhlídku na řeku v hlubokém údolí tu mají, Johánek i ty dušičky na hřbitově. Jedna z nich patří Kájovi Maříků, je to ale jen shoda jmen, literárním postavám se kamenné náhrobky nestavějí. Před bránou míjíme rodinu na procházce. Babička s vnoučkem vchází dovnitř, ostatní zůstávají před mříží, prý aby se tam nezkroutili kříže. Už jsme daleko, už se nevracím zpátky, abych pánovi řekla, že si neumím představit špatnost, před kterou by se ten symbol nekonečné Boží lásky k člověku mohl zkroutit. A tak to říkám aspoň teď vám.
A to je všechno. Zazvonil zvonek, ten, co chladu navzdory kvete Marii Janě Vojáčkové, možná už od podzimu roku 1833, kdoví; našemu výletu je konec, ale sny a vidění, víra a vědění, láska a naděje, to vše bez konce je.
Comments