Jak dlouho vydržíte nevydat žádný zvuk? Nepromluvit, nezakašlat, nepčíknout ani se nezakuckat, neškytnout, nezasmát se, nevykvíknout překvapením a nevzdechnout bolestí? Jak rychle se naučíte žít neslyšně? Zavírat dveře bez zavrzání, pokládat věci na stůl bez bouchnutí, jíst bez talířů a bez příborů, chodit bosky a našlapovat zlehka. Zkuste si to a změřte si dobu svého přežití. Píše se rok 2020 a na Zemi se dostala mimozemská monstra. Neptejte se jak, prostě jsou tady, slepá, zato s fenomenálním sluchem. A koho slyší, toho uloví. Zachrání se ten, kdo svůj domov přemění na tiché místo.
Jako Abbottovi. Měli to možná snazší v tom, že jejich dcera byla hluchá a celá rodina byla zvyklá dorozumívat se znakováním. Na druhou stranu neslyšet ještě neznamená nebýt slyšen. Filmoví rodiče se ze všech sil snaží ochránit své děti a narážejí na to, že někdy ani všechny síly nestačí. Je s podivem, že do tak nebezpečného světa chtějí přivést dalšího potomka. Jak odizolovat plačící miminko? Vymyšlené to mají dobře, jenomže ne všechno běží podle plánu.
K napětí plynoucímu z příběhu si připočtěte napětí vyvolávané jednotlivými scénami. Tiché místo je horor se spoustou lekaček, přesně takových, které mi nedělají dobře, při kterých si jednou rukou cloním oči a druhou drtím paži souseda v kině (manželovi to nevadí, zná mě a má pro mě pochopení). Přitom by film velmi dobře fungoval i bez krvavé dlaně na dveřích sprchy nebo mimozemšťanů vyskakujících z černočerné tmy. Já bych si třeba vystačila se strachem z toho jednoho hřebíku, co se tam zhruba v půlce snímku objeví.
To nejpozoruhodnější na Tichém místě je ale ticho, respektive práce se zvukem. Tišší už byl jen film Velké ticho, to je samozřejmě úplně jiná liga, která nesnese srovnání a už vůbec ne s hororem. Ale uvážíme-li, že Tiché místo je komerční film, pak je odvážně němý. V některých recenzích se o něm mluví jako o snímku, který přiměl Američany jít do kina na film s titulky. Naprostá většina komunikace se totiž odehrává ve znakové řeči a až v druhé půlce filmu dojde na nějaký ten šeptaný dialog. Ne že by divák nic neslyšel. Zvuky a hudba jsou téměř plnohodnotnými postavami. Navíc v kině přichází zvuk mnohdy zezadu, dříve než obraz. A taky se mi líbila změna zvukové perspektivy při zobrazování scén z pohledu neslyšící dcery. Kdo do sálu nakráčí s kyblíkem popcornu a kelímkem coly, možná s nimi zase odejde. Ledaže by si nic nedělal z toho, že se sálem rozléhá jeho chroupání a polykání. Je to docela zajímavý akustický jev. A ještě nějakou dobu po návratu z kina jsem spoustu běžných činností prováděla o poznání tišeji a říkala si, jak je ten náš svět zbytečně hlučný.
Když jsem nad Tichým místem následně trochu víc hloubala, spousta detailů neštymovala. Ale já mu to ráda odpustila, už jen ze sympatií, které jsem k té filmové rodině pojala. A to jsem si až při závěrečných titulcích uvědomila, že neznám jejich jména. Kdo na druhého nevolá a nemluví, nevysloví ani jeho jméno. Mimochodem, hluchou dceru hraje skutečně neslyšící herečka a otce a matku si střihli Emily Blunt a John Krasinski. John nejen že hrál hlavní roli, on se taky podílel na scénáři, propůjčil své pohyby digitálnímu mimozemšťanovi a celé to režíroval. A Emily půjčila rekvizitářům rodinné fotografie na zeď domu filmové rodiny. Atmosféra a intimita rodičů a tří dětí je velmi věrohodná možná i díky tomu, že Blunt a Krasinski jsou i v reálném životě manželé. Jen doufám, že porody a chránění jejich skutečných dětí jim nedají tak zabrat, jako v Tichém místě.
Jo a kdo jste snad na pochybách, tak ten soused v kině, ke kterému jsem se strachy tulila, byl můj manžel. Beztak jsem na ten horor šla z lásky k němu, stejně jako předtím na příběh Sola, ač jsem jinak neviděla ani jeden díl Hvězdných válek. Život ve dvou rozšiřuje cévy i obzory.
Tiché místo (A Quiet Place). Režie: John Krasinski. USA, 2018.
Komentáre