Tokio v množném čísle (Japonsko #2)

Už v půlce 18. století bylo – tehdy ještě jako Edo – jedním z nejlidnatějších měst na světě. Současné Tokio má kolem 14 milionů obyvatel a v širší metropolitní oblasti žije téměř třetina všech Japonců. Nemusíte proniknout do administrativního rozdělení tokijské prefektury, abyste si během pouhých pár dnů všimli, že neexistuje jedno Tokio. Japonská metropole má mnoho tváří a nabývá různých podob, mimo jiné podle toho, kde se do ní vnoříte.
My si pro začátek vybrali pár starších městských částí. Rozhození znatelným časovým posunem jsme se od čtyř ráno převalovali v posteli a vyhlíželi úsvit, za kterého jsme se vydali procházkou do čtvrti Asakusa. Ta láká davy turistů na chrám starší než město samo. Byli nebyli dva bratři rybáři, kteří jednoho dne vylovili z řeky Sumida sošku bódhisattvy Kannon, zosobnění soucitu. Protože soškou hlad nezaženeš, hodili ji zpátky do vody, a pak znovu a znovu a znovu, jak se jim opakovaně objevovala v síti, dokud jim místní předák nevysvětlil, že to nebude jen tak, a nevzal sošku k sobě domů. Taková je legenda o založení chrámu Sensó-dži roku 628. Oproti očekávání soška v chrámu vystavena není, mnich Šókai ji podle tradice nechal skrýt před veřejností už v 7. století. S chrámem přímo sousedí šintoistická svatyně, ve které jsou uctíváni nálezci sošky. Všechno se to tady tváří staře a autenticky, ale většina chrámových budov byla zničena za války a obnovena na přelomu 50. a 60. let minulého století. Chrám se podepsal na charakteru celé čtvrti. Přizpůsobovala se potřebám přicházejících poutníků, kteří se chtěli někde ubytovat, něco sníst, pobavit se a odvézt si suvenýr. Při průchodu živou ulicí Nakamise vedoucí k chrámu si říkám, že se toho zas tak moc nezměnilo, jen možná ubylo poutníků a vystřídali je turisté, mnohdy neznalí chrámové historie ani etikety. Že patříme víc k těm druhým jsme stvrdili návštěvou muzea samurajů. Chvíli jsem měla pocit, že jsme spadli do turistické pasti, ale turnaj v hodu ikonickou zbraní bojovníků nindža ve tvaru hvězdy, v jehož finále se ani jeden ze soutěžících netrefil nejenže do terče, ale vůbec nikam, mě docela pobavil, takže odpuštěno.
Yanaka, ač vlastně docela blízko, neutrpěla při bombardování výrazné škody a ušetřena byla i dříve, při velkém zemětřesení roku 1923. Díky tomu je ostrůvkem, který umožňuje představu, jak vypadalo staré Tokio, než se začalo měnit a modernizovat. Je tu řada buddhistických chrámů a rozsáhlý hřbitov, kterým stojí za to se projít, i když nemáte ambice najít místo, kde odpočívá poslední šógun Tokugawa Jošinobu.
Zpátky do hotelu procházíme parkem Ueno. Kdo by to byl řekl, že tenhle poklidný kout s lotosovým jezírkem vznikl na krvavém bojišti, kde se roku 1868 střetli stoupenci šógunátu s vojsky nové císařské vlády. Nadchodem bezpečně přejdeme koleje nádraží, významného dopravního uzlu spojujícího Tokio se severovýchodem země. V polovině 20. století sem speciální vlaky přivážely za prací mladičké venkovany, jimž se pro jejich přínos pro rychle se rozvíjející japonský průmysl přezdívalo zlatá vejce. Několik desítek let před nimi se v roli přistěhovalce v Tokiu ocitl i básník Išikawa Takuboku, který na rušné nádraží chodil poslouchat lidi v naději, že zaslechne rodný dialekt a uleví svému stesku. K nádraží dnes přiléhají trochu chaotické ulice plné obchůdků. Po roce 1945 tady kvetl černý trh. My tady kupujeme kufr, ale to až před odletem, to bych hodně předbíhala.
Pokud bych si z těch několika málo částí Tokia, které jsem měla možnost trochu poznat, měla vybrat místo k žití, bylo by to bez váhání Nezu. Páteční ráno, krátce po východu slunce, se necháváme taxíkem zavézt k šintoistické svatyni s dochovaným souborem sedmi staveb z počátku 18. století. Tu atmosféru bych vám přála zažít. Ač časně zrána, nejsme tady sami. Místní se tu scházejí na pravidelnou ranní rozcvičku, jak se dovídáme od paní Sanae, hovořící perfektní angličtinou. Jak by taky ne, když se živí jako učitelka angličtiny a za manžela má Angličana. Jasně červenými branami torii scházíme od menší svatyně božstva úrody k hlavnímu objektu. Na cestě do školy nebo do kanceláře se tady zastavují mladí i staří, vhodí do pokladničky drobnou minci, dvakrát se ukloní, dvakrát tlesknou, v tichu přednesou své prosby a po závěrečné úkloně se s důvěrou v přízeň božstev vydávají vstříc pracovnímu dni. V jezírku září oranžoví kapři koi a o pár kroků dál starý pán v modrém plášti zametá cestu koštětem z rýžové slámy. Jasně, těžko bych bydlela přímo ve svatyni, ale stejně pokojným dojmem působí i uličky, kterými se vracíme do hotelu. Domky jsou tu nízké, i malý prostor je oživen pár keříky nebo alespoň květinami v květináčích. Aut tu jezdí pomálu, míjí nás cyklisté a pěší směřující svižným krokem na vlak. Pozdravíme se s drobnou babičkou, která se s dosti překrmenou kočkou na vodítku vrací domů z ranní procházky. Tahle tvář Tokia mi přijde opravdu přívětivá.
Jenomže Tokio je drak o mnoha hlavách a některé dští oheň, tak tak, že nás taky neožehl. Při toulkách rybím trhem Cukidži, zrovna když jsme si v nožířské dílně vybírali nějaký z jejich řemeslných výrobků, rozezněla se nám i všem kolem mobilní aplikace varující před zemětřesením. Opatrně jsme položili nůž zpět na pult a to bylo všechno, co jsme udělali. Připraveni kopírovat chování místních jsme stejně jako oni prostě jen ztuhli. Pravda, přišlo nám divné, že se nikdo nikam neschovává, jenomže kam se chcete schovat v nožířské dílně s ostrými čepelemi po všech stěnách? Až později jsme se dověděli, že výstraha hlásila zemětřesení o magnitudu 9,9! Naštěstí se jednalo o planý poplach způsobený chybným vyhodnocením zemětřesení u Kamčatky. Jak se s tímhle neustále latentně přítomným rizikem dá žít, ptám se nožíře? Zvykneš si, odpovídá, jinou možnost nemáš. A že je Cukidži taky místem, kde kdysi působili křesťanští misionáři, zajdeme se ještě podívat do kostela nejstarší katolické farnosti v Tokiu. Byl jako mnoho jiného postavený znovu po zemětřesení ve 20. letech minulého století a zvenku je velmi nenápadný. Věčné světlo tady ale svítí a jsem ráda, že můžu poděkovat. Rozhodně mám za co.

Komentáře