V létě minulého roku jsem po třiatřiceti letech znovu sedla za volant. Teda ne že bych to v mezičase párkrát nezkusila, ale pokaždé jsem se jen utvrdila v tom, že mezi mnou a tou potvorou řadicí pákou vládne vzájemná a nepřekonatelná nevraživost. Na tomto místě mi dovolte zapět radostný verš ódy na automatickou převodovku: Kouzlo tvé teď opět váže, co kdy čas tak dělil rád. Pryč je strach, že se kousne, že auto i s posádkou zdechne uprostřed křižovatky, že se při rozjezdu dostane na šikmou plochu a rozbije čumák jinému účastníkovi silničního provozu. Bohužel strach z řazení je jediný strach, který ztratil své opodstatnění. Zůstává mi hromada dalších obav. Mám jich na rozdávání, naberte si plnými hrstmi třeba hrůzu z hustoty provozu, stres z připojovacích pruhů, mrazení z rychlosti, návaly potu z cyklistů, žaludeční neurózu z nepředvídaných situací, orosené čelo z vyhýbání se protijedoucím vozidlům na úzkých silnicích, stažené půlky z předjíždění, komplexy z parkování, mžitky před očima z ceny automobilů a spoustu dalších.
Vím, že v tom nejsem sama. Velká většina žen – čest a obdiv výjimkám – se v reakci na zmínku, že se snažím překonávat strach a naučit se řídit, rozpovídá o vlastních blocích a bojích v silniční džungli. Dát si před jízdou panáka nelze, a tak se s tím pere každá po svém: Když jsme se přestěhovali a začala jsem dojíždět do práce v centru Prahy autem, zastavila jsem na ulici, zavolala na nějakého chlapa a poprosila ho, aby mi zaparkoval. – Svoji první samostatnou cestu po dálnici jsem probrečela. – Nejdřív jsem zaparkovala půl metru od obrubníku. Ale pak jsem to asi tak po 40 minutách vymyslela a dostala se blíž. Vyfotila jsem si to, tady, vidíš? – Manžel na mě z místa spolujezdce křičel a nadával tak, že jsem zastavila u krajnice, vystoupila z auta a šla pryč. – Šéf mi koupil auto, abych byla mobilnější. Když musím řídit, dám si endiaron a vyrazím. Sestry moje, jak já vám rozumím. A jak vás obdivuju!
Já jsem zatím k samostatné jízdě nedozrála, ale to přijde. Motivace? Jelikož docela dost trajdáme a pendlujeme, bylo by dobré mít záložní plán, jak se dostat domů, kdyby byl hlavní a donedávna jediný řidič naší domácnosti indisponován. Kocour by se toho ujal, jenomže nedosáhne na pedály. Takže zbývám já, z koho se má stát druhý řidič. Makáme na tom celá parta: František, Cilka, Petr, já a naši andělé strážní.
František Vrátný býval dřív zkušebním komisařem a nasbírané zkušenosti teď ve své autoškole Signál předává adeptům i deptům, tedy těm, kdo chtějí řidičák získat, i těm, kdo už ho sice mají, ale neřídí. Týpek ve věku mého bratra, s prošedivělým copánkem na bradě, z kterého vyzařuje těžká pohoda. Umím si ho představit na chopperu, s větrem ve vlasech a psem v zádech. Teda já nevím, jestli má rád choppery ani jestli má psa. Strávili jsme spolu všeho všudy čtyři hodiny kondičních jízd a já se pekelně soustředila na to, abych se udržela v jízdním pruhu, neblikala na opačnou stranu a dobrzdila na červenou. Byl ale tím nejempatičtějším koučem, kterého jsem si mohla přát. Kromě cenných rad třeba ohledně nájezdu na rychlostní komunikaci a názorných instruktáží parkování s angličáky v ruce se mi od něj dostalo i velkého povzbuzení a posílení sebevědomí. A jako bonus jsme jezdili stejnou značkou vozu, jako máme doma.
Mazda, důvěrně Cilka, je poklad. Na jednu stranu je na mě a mé řidičské dovednosti trochu moc drahá, ale tohle mínus se překlápí v plus uvážím-li, že za mne víceméně ovládá světla a stěrače, hlídá jízdní pruh a odstup a při parkování mi pomůže kamerou. Snad jen, kdybych směla být tak smělá, líbilo by se mi ještě hlasové ovládání všech prvků, hlavně blinkrů a ostřikovače. A vůbec, kdy už tady budou ty autonomní automobily?
Další v partě a šéf celého projektu řidička 2.0 je můj muž. Jelikož zatím jezdím jen v režimu L17, řídím, stejně jako ti, kdo získají řidičské oprávnění v sedmnácti, pouze pod dohledem zkušeného řidiče. No a tím je Petr, (nejen v tomto) světlá výjimka mezi partnery, který se drží výborně a zatím jen jednou se samovolně přepnul z režimu mentor do režimu manžel. Rozjeli jsme to nezapomenutelným popojížděním na parkovišti před blatenským krematoriem a ještě ani zdaleka nejsme v cíli. Pominu-li kočičí mňouky, nejčastěji se u nás v autě ozývá přidej, přidej, přidej, přidej. Jediné, co tenhle alarm vypne, je tachometr ukazující nejvyšší povolenou rychlost. Nejčastějším gestem pak je jeho pravý ukazováček ukazující doleva, dokud se neodlepím od krajnice.
O andělech někdy jindy.
Kdybyste někdo znal jiný způsob, dejte mi vědět, ale zatím jsem od zkušených řidičů slyšela jen jediný recept, jak se naučit řídit: jezdit. D0, D1, D4, D5, D11, D35, 11, 19, 35, 38, 45, 57, 175, 380, 422, 444, 449, 1211, 1754, slunce, liják, sníh, světlo, tma, nabírám kilometry a mám naději, že snad jednou nadejde ten den, kdy na to sedadlo vlevo hupsnu bez přemlouvání, s respektem, ale beze strachu a prostě pojedu. Jednou budu dál, já vím.
A ta Towanda? Kdo jste četli knihu nebo viděli film Smažená zelená rajčata, tak si určitě vzpomenete na Evelyn, zakomplexovanou ženskou v přechodu, která se při návštěvách tchýně v domově pro seniory seznámí se starou paní Idgie. V jejích vzpomínkách na přítelkyni Ruth a jejich společnou kavárnu na americkém jihu se jméno Towanda objevuje jako Idgiino alter ego, označení ženy bojovnice, neohrožené amazonky. Vyprávěný příběh vyprovokuje Evelyn k proměně a z ušlápnuté puťky se stane sebevědomá žena, která si chybějící odvahu dodává pokřikem Towanda! Jako třeba na parkovišti před supermarketem, kde dlouhé minuty jezdí kolem dokola, a když konečně najde volné místo, vyfouknou jí ho dvě mladé holky. Ohradí se, že na to místo čekala, ale ony se jí vysmějí, že jsou mladší a rychlejší. Towanda! Evelyn šlápne na plyn a několikrát do jejich auta narazí. Ohromeným tvářím pak lakonicky odvětí, že je starší a má lepší pojistku.
Nechápejte mě špatně, nechystám se najíždět do aut na parkovišti, teda rozhodně ne úmyslně. Jen taky potřebuju nějaký válečný pokřik pro všechny ty výzvy a bitvy, na které si nepřijdu dostatečně vyzbrojená a odvážná. Jako třeba nastartovat motor. Towanda!!!
Flagg, Fannie: Smažená zelená rajčata ve Whistle Stop Café. Překlad Michaela Ponocná. AudioStory 2022
Comments