Ty tam jsou doby, kdy jsem se toulala po nocích a vracela se domů ve čtyři ráno. Kdykoliv se teď ocitnu po jedenácté večer v ulicích, vždycky znovu se podivuju nad tím, jak se město pana Hyda liší od města dr. Jekylla. Sotva zlatníci schovají z výloh cenné klenoty, jako by k vidění byla všude jen nablýskaná pozlátka a exempláře z depozitářů muzea bizarnosti. Jasně, přeháním, ale jen trošku. A pokud se budeme bavit o noci druhé červnové soboty, tak vlastně vůbec. Na druhé sobotě v červnu se totiž ustálil termín Pražské muzejní noci. V minulých třinácti letech jsem se nechala k účasti zlákat – ani ne tak bezplatným vstupem, jako spíše rozšířenou programovou nabídkou – jednou jedinkrát a nikdy více, taková to je masovka. A maso to bylo i letos, jen v jiném smyslu.
Rozhodnutí vyrazit padlo spontánně poté, co jsme zjistili, že má otevřeno výtopna na Zlíchově, kterou sice nemáme úplně na dohled, ale zato v příjemné dochozí vzdálenosti. Lákalo nás podívat se, kam chodí parní mašinky spát. Prohlédli jsme si všechno, co se v té tmě dalo vykoukat, včetně mašinky-šípkové růženky zarostlé trním, parního válce, několika vejtřasek a jiných kolejových i nekolejových vozidel. Největší dojem na nás udělala Plzeň. Ne pivo, to čepovali neodpustitelně teplé, ale lokomotiva 475.111 z roku 1947, elegantní dáma, která ale měla páru! Celková délka s tendrem: 24790 mm! Kapacita tendru: 11,2 t uhlí, 32 m3 vody! Průměr kol hnacích dvojkolí: 1750 mm! Maximální rychlost: 100 km/h! Vyšplháme nahoru: v kotli se topí, pára syčí, stroj se lehce chvěje, a když topič oheň ještě trochu přiživí a otevře nám dvířka kotle, chvěju se při pohledu do té výhně i já. Řídit parní lokomotivu si žádá kromě kuráže ale též trpělivost: Roztopit a zahřát stroj na provozní teplotu trvá při slušném zacházení dvanáct až patnáct hodin! Aha! Už chápu, proč parní mašinky bydlí ve výtopně, a ne v garáži nebo vozovně.
Když už jsme byli, kde jsme byli, řekli jsme si, že zajdeme i do sousedního objektu, pěkně podle hesla: Poznej svého nepřítele. Jen pár kroků od zlíchovské výtopny totiž stojí Meetfactory. Z továrny na sklo z počátku 20. století se počátkem 21. století stala továrna na umění. Že to zní divně? No, ono to taky divné je. Za projektem stojí tři známá jména: výtvarník David Černý, hudebník David Koller a režisérka Alice Nellis, ale ani když si tyto tři osobnosti sečtete, vynásobíte a umocníte, nepřipraví vás na to, co vás v Meetfactory čeká. Až do sobotní noci to byl pro nás prostor, z kterého se nezřídka vznáší k nám na kopec nepřeslechnutelné tuctuc, který jsme si ale neuměli představit. Můžu vás ujistit, že i po jeho návštěvě se nadále jakékoliv představě vzpírá. Oprýskané zdi, celé dekády nemytá okna, mnohá z nich vytlučená, prostor od prvního do posledního dojmu psychedelický. A to si představte, že se sem chodí nejen na koncerty, výstavy, divadelní představení a filmové projekce, ale že tu jezdí umělci ze světa na výměnné pobyty s tím, že tady bydlí a tvoří! Na jednu stranu si zaslouží obdiv, protože v tak spartánských podmínkách nežijí snad ani kartuziáni, na druhou stranu se nemůžu zbavit pocitu, že déle než hodinu se ve zdejších zdech dá vydržet pouze se silným psychofarmakem nebo s neméně silným jointem. Z artefaktů, vystavených v ateliérech rezidenčního patra a v galerijních prostorách, je mi vyloženě nepříjemně. Žádné políbení múzou, to spíš múzy chytly průjem. Není divu, záchody tu jsou vymalované kombinací sytě zelené a červené, to je fakt k po... V přízemí visí plakátek – budou tu hrát divadlo Proč posedl amok pana R.? Já teda ten kus neznám, ale jestli on ten pan R. nebyl v Meetfactory? To bych ten amok chápala.
Jak říkám, bylo to maso. Po těchhle jatkách (dost dlouho jsem žila v přesvědčení, že se ten prostor jmenuje Meat Factory) jsme si potřebovali někde zklidnit pocuchané nervy. Útočiště jsme našli ve skleníku botanické zahrady přírodovědecké fakulty. Výstavu kaktusů jsme nečekali, ale propletli jsme se mezi všemi květináči bez úhony. Číhalo tu větší nebezpečí: V jezírku jsou dravé ryby. Hlídejte prosím své děti a žáky, aby nestrkali prsty do vody. I to jsme ale přestáli bez ztráty ruky. Před dalšími nástrahami noční džungle, té botanické i urbanistické, jsme se ale raději jeli schovat domů. Možná že ve výtopně se navzájem vyhoukávaly mašinky a v Meetfactory ještě tuctucali a ducducali, to nevím, usnula jsem jako mrně. Dokonce se mi ani nezdály divoké sny.
Comments