• Text: ťuhýk - foto: ťuhýk

Úsměv do schránky



O svém rodném městě jsem toho na blogu napsala zatím pohříchu málo. Nesmíte si ale myslet, že bych snad přestěhováním „za lepším“, jak mnozí mou změnu bydliště dodnes komentují, nad pohraničním maloměstem ohrnovala nos, nebo že by mi přišlo nudné a nezajímavé. To rozhodně ne. Je sice stále méně pravděpodobné, že bych se ještě kdy vrátila natrvalo; někdy zkrátka vzdušné proudy člověka odvanou netušenými směry do nečekaných krajů. Přesto, či právě proto se ale ráda stále znovu vracím aspoň na skok a doufám a věřím, že důvody k tomu nepominou. Platí-li totiž citát, že domov je tam, kde je moje srdce, pak vyznávám, že mé srdce je rozdělené a že jeho levá komora, ta s nejtlustší stěnou, pulsuje už od narození na stejném místě.


Tím místem je Krnov. Kdysi se jeden kamarád v Německu podíval na mapu, odkud že to pocházím, a pak už jsem pro něj byla vždycky Marie aus der Tundra. Dopadla bych ale stejně, i kdybych se narodila v Chebu, tundra pro něj bylo vše na východ od západoněmeckých hranic. To můj (tehdy ještě budoucí) manžel se před první návštěvou mé rodiny do mapy nedíval a mám za to, že díky tomuto jeho opomenutí na seznámení s rodinou vůbec došlo. Ačkoliv nemáme děti, pověstná otázka „Už tam budeme?“ se stejně posadí na zadní sedadlo auta při každé naší cestě na Moravu. Někdy se ozve už na Černém Mostě, to když vyjedeme nešťastně v páteční špičce a hodinu nám trvá, než se vymotáme na hradeckou dálnici. Jindy je trpělivější a vydrží zhruba do půlky trasy k Litomyšli. Za hřebečským tunelem se obvykle odmlčí, to už je trasa zajímavější: sjíždíme táhlý mohelnický kopec zakončený zpomalovacím pruhem pro kamiony, kterým se zavaří brzdy, projíždíme pestrým Medlovem se zeleno-žlutou mateřinkou, oranžovo-červeno-modro školou, žlutým muzeem, pistáciovo-vanilkovým domovem pro seniory a malinovým obecním domem, v Uničově soutěžíme, kdo zahlédne prvního cyklistu na naší trase, následuje opravdu dlouhá Dlouhá Loučka, potom hluboké a tiché údolí Oslavy, pak úsek přes Rýmařov do Bruntálu, který ve dne hlídají krávy a draví ptáci a který v noci evokuje nasvícenou přistávací dráhu, jen se spoustou zatáček a zákrut, a pak… pak to přijde: na horizontu se objeví cvilínský vrch s kostelem a rozhlednou a všichni – unavený řidič, přesezená spolujezdkyně i neodbytná otázka – vědí, že teď už tam jsme.


Co jsou pro Prahu Hradčany, to je Cvilín pro Krnov. Nepřeháním. Rozhledna s výhledem dalekým až za hranice a poutní kostel s třísetletou historií spolu tvoří dominantu, o které se jiným místům může jen zdát. Když se místo dřevěné kapličky stavěl kamenný kostel, když byl za Josefa II. určen k zániku a odkoupen čtyřmi měšťany, když vyhořel, když byl na konci války poškozen bombou, nebyla jsem u toho. Dějiny mariánského kostela se s mou životní historií potkaly až když patřil pod krnovskou farnost, když se obnovovala šachovnicová podlaha z černého a bílého mramoru (snad aby si andělé z oltáře za dlouhých zim, kdy se tu neslouží mše, mohli dávat šach-mat) a když se pak v 90. letech vrátil poutní chrám do správy minoritů.


Naše vzpomínky jsou prý pevně spojeny s místem, kde jsme je prožili. Na mé mentální mapě je cvilínský vrch vyznačen opravdu velkým kolečkem. Bydleli jsme hned pod kopcem a na jeho úpatí, úbočí i vršek jsem si chodila často hrát. V malém lomu jsme se spolužáky ze základky lezli po skalách a užívali si to nasládle nezodpovědné vědomí, že děláme něco zakázaného a že to nesmíme doma říct. Na odvrácenou stranu kopce jsme jeden čas jezdívali do lesa na houby. Když se nám zachtělo delší procházky, minuli jsme kostel i rozhlednu a pokračovali lesem až k zřícenině hradu Cvilín, které ale nikdy nikdo neřekl jinak než Šelenburk. Cestou jsme hrávali nálet, znáte to, na povel musíte zalehnout, ať jste kdekoliv. Domů jsem se vracela samá špína, samé klíště, ale nadmíru šťastná. Tesknit jsem jezdívala na kole na pastviny na západním úbočí, dal se tam pozorovat západ slunce a při dobré viditelnosti se milostivě ukázal i sám děd Praděd.


Když se vydají tři bratři z města na pouť na mariánský vršek, dojdou na jeho úpatí na rozcestí, na kterém se mohou rozdělit a soutěžit, kdo bude v cíli první. Ten, co se vydá vpravo, bude mít šance na výhru nejmenší, protože jediná cesta, po které lze ke kostelu dojet autem, se klikatí a jít tudy pěšky je pěkná zacházka. Bratr, který si zvolí odbočku doleva, vyběhne kopec asi nejrychleji, protože za posledním domkem v dlážděné ulici vstoupí do lesa, a pokud bude mít dobrou kondici a vyběhne svižně 222 kamenných schodů, setře rukávem pot z čela a může rovnou vstoupit do chrámu. Třetí bratr, který vsadí na zlatou střední cestu, by nemusel být nutně pomalejší, ale asi by se při tom víc zapotil, protože tudy se stoupá nahoru nejstrměji. Sama jsem nejčastěji volila schody, ale tentokrát bych se připojila k poutníkovi po prostřední cestě a zdržovala bych ho vzpomínkami. Na to, jak to tady vypadalo za mého dětství, když tu ještě nestály bungalovy s balustrádami a anglickými trávníky. A na louku, na kterou jsme chodili sáňkovat. A jak jsme se jednou s tátou na té louce vybourali. A hned bych přidala i tátovu vzpomínku, jak mě po chodníčku mezi břízkami tlačívali nahoru v kočárku. A možná bych chudáka třetího bratra ani nenechala dojít až nahoru a zastavila bych ho u Salvátora. Bývala to zchátralá budova někdejšího kláštera, ale dnes je hezky opravená a je v ní domov pro lidi se specifickými potřebami.


Právě Salvátor vyvolal tuhle mou vlnu vzpomínek. Tady, stejně jako v různých dalších pečovatelských domech a domovech pro seniory, byly totiž zakázány návštěvy a také omezeny vycházky. A kdosi dostal nápad, že by klienty těchto domovů mohla potěšit pohlednice, pozdrav, že na ně někdo myslí, povzbuzení, že bude líp. Kdo mě znáte, nebo už nějakou dobu sledujete můj blog, víte, že k pohlednicím mám velmi kladný vztah. Projekt se mi proto na první pohled zalíbil a jen co jsem se o něm dověděla, rovnou jsem si proklikla link Úsměv do schránky, abych vybrala adresáta, kterému svůj pozdrav pošlu. Když jsem tam našla i výše zmíněné zařízení ze svého rodiště, nebylo už nad čím přemýšlet.


Přidáte se? Můžete si vybrat místo, blízké vašemu srdci – na poštu čekají lidé ve 130 domovech. Na stránkách jsou i tipy, co a jak napsat. Není třeba mnoha slov, ostatně doporučovaným velkým písmem se jich na omezený prostor pohlednice ani moc nevejde a to nejdůležitější se beztak schová mezi řádky.


#Krnov

www.laniusminor.cz

© 2016-2020 by Marie Jandová Created with Wix.com

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now