Žili, byli tři sourozenci: jeden v Liberci, druhý v Krnově a třetí v Praze. Měli se rádi a rádi se setkávali, jakkoli vzhledem k rozptýlenosti ne příliš často. Jednou se opět zatoužili vidět a hledali místo, kam to budou mít všichni stejně daleko. Jedno takové jim jejich otec našel a po dvouapůlhodinové jízdě se dva bratři a jedna sestra sešli v polských Wambierzycach. Kdyby se ti tři sourozenci byli bývali narodili o pár desítek let dříve a o pár desítek let dříve se sjeli do tohoto místa, nebyli by se ocitli v zahraničí, protože ještě před druhou světovou válkou se Vambeřice spolu s celým Kladskem nacházely na českém území.
Tři sourozenci ale žijí v současnosti a jsou příliš mladí, než aby pamatovali předválečné uspořádání Evropy. Ta sestra dvou bratrů jsem já a povím vám, že Vambeřice jsou díra, kterou ale stojí za to vidět. Říká se tady tomu Dolnoslezský Jeruzalém a stojí tu mariánská bazilika a poutní areál vystavěný po vzoru Jeruzaléma a ještě začátkem minulého století sem přicházelo na pouť až 150 tisíc lidí ročně. Nejznámější česká poutnice, Marie Magdaléna Novotná, rozená Čudová, babička Barbory Panklové, ukazuje přes Hejšovinu a vzpomíná: "Tam znám každou stezku, tam v těch horách leží Kladsko, kde se vaše matka narodila, tam jsou Vambeřice a Varta, tam v těch krajinách strávila jsem několik šťastných let." Šťastná to žena. Nám bylo dáno strávit v této končině několik šťastných hodin.
Naše první kroky vedly do krčmy. Společné jídlo stmeluje a nás se u stolu sešlo devět (a desátý dával tušit své obrysy v bříšku). Chvilku jsme se prokousávali jídelním lístkem, překvapivě srozumitelnějším víc v němčině než v polštině. Pak už jsme si pochutnávali na polských specialitách a přes stůl si dávali ochutnávat pirohy se sýrem a guláš s pohankou, který sice nebyl gulášem, ale chutnal moc dobře. Za chutnou krmi jsme zaplatili zlatkami a trávení jsme nastartovali výšlapem 57 schodů vedoucích od náměstí ke vstupu do kostela. Tam nás s otevřenou náručí vítal osvěžující chládek naplněný příjemnou vůní starých vlhkých kostelů. Žádný z obrazů, žádná ze soch tyrolských řezbářů, žádná z nástěnných maleb na mě neudělala takový dojem, jako sešlapaný kamenný práh. Otisk jednoho každého poutníka je sám o sobě nevýznamný, společenství poutníků všech věků je ale do toho kusu kamene otištěno znatelně a nepřehlédnutelně. A překročit ten práh znamená vstoupit do jejich společenství, pokleknout vedle všech babiček, těch proslavených i neznámých, a přidat svůj verš k společné modlitbě.
Před cestou na protější kopec vezmeme útokem místní cukrárnu a občerstvíme se ledem, jak se tady říká zmrzlině. A pak zase do schodů, pěkně strmých. Prý je dobře, že jsou tak strmé, aspoň je jich míň. No, pořád ještě jich je víc, než by se v parném srpnovém dnu slušelo. A to nestoupáme po kolenou! Cestu vzhůru lemují kaple a kapličky s křížovou cestou, údajně největší v Evropě. Sochy v životní velikosti zobrazují scény, nad jejichž realismem se tají dech. Na samém vršku, kousek od Kalvárie, vyvádí pěšina stíněná staletými buky poutníka na louku s výhledem na mariánskou svatyni z výšky a v perspektivě okolní malebné krajiny.
Scházíme ještě jednou do městečka a upadáme do křesílek na zahrádce pizzerie. Má v nabídce Velkopopovického kozla, kterým zhrdáme a jsme za tento nevlastenecký čin ztrestáni dosti podprůměrnou ledovou kávou. Píšeme pozdravy rodinným příslušníkům, kteří zůstali doma, a rozjíždíme se, abychom brzy byli doma i my, rozhodně dřív, než ty pohlednice. Čas na cestě v součtu převyšuje čas na místě a celý výlet se jeví jako bláznivý podnik. Ale nebýt toho, kdy bychom se jinak dostali do Vambeřic? Propást tu jedinečnou a milou příležitost by byla rozhodně škoda! Jeďte se přesvědčit na vlastní oči, anebo se podívejte na dokument ČT z cyklu Poutní místa, přečtěte si článek o poutní cestě do Vambeřic doprovázený nádhernými fotografiemi, anebo si prohlédněte galerii obrázků z naší krátké návštěvy.