Ačkoliv mám hřbitovy docela ráda (zvlášť židovské, jak dokládá fotka z Kolína), Olšanům jsem se vždycky spíš vyhýbala. V tom velkoměstě mrtvých se cítím dosti stísněně, navzdory jeho rozloze, nebo možná právě pro ni. Nikdy jsem tak nedošla až do devátého oddělení třetího hřbitova, kde jsou pohřbeny čtyři děti Augustina Zimmermanna. Zde odpočívají v Pánu Augustin a Vácslav, Maria a Antonín, dítky, které dne 27. října 1861 s otcem Augustinem Zimmermannem na Žižkově násilnou smrtí život svůj dokonali. Jiní tam ale došli, mimo jiné, nezávisle na sobě, dvě ženy, které se u něj zastavily a nespokojily se s letmým přemítáním nad jejich osudem, nýbrž poctivě pátraly po životě rodiny Zimmermannových. Každá po svém pak ten příběh povyprávěla. Paní Bronislava Svejkovská prošmejdila hřbitovní knihy, matriky, archivy a dobový tisk a fakta shrnula pro Klub přátel Žižkova zde.
Zuzana Kultánová si dostupná fakta zjistila taky, ale podržela se jich volněji a chybějící si domyslela. Výsledkem je uhrančivá dvousetstránková novela, kterou nazvala prostě Augustin Zimmermann. To na něj je zaostřeno, on je na rodinném portrétu umístěn ve zlatém řezu, a čím víc pozornosti přitahuje, tím ošklivější se jeví. Mlynářský nádeník, žehrající na svůj úděl, vinící druhé ze svých nezdarů, snící o lepších časech a utápějící svou zahořklost v pálence. V očích své ženy Františky se často měnil ve zvíře, tu viděla, jak mu z ramen náhle vyrůstají račí klepeta. Blížily se k ní a oči jejího muže se proměnily ve dvě perly. Cvakal klepety a zachytil se jí o sukni. Jindy se náhle proměňuje z ubohé schlíplé krůty v tokajícího krocana. Strnulým krokem kráčí přes tokaniště, ocas vějířovitě roztažený, křídla spuštěná. Je to vlk v rouše beránčím: Zimmermann si bral na sebe beránčí kůži. Zpod kudrnaté vlněné houně trčely hubené rychlé nohy. Šedivé tuhé chlupy. Místo hloupých ovčích očí blýskal hladovými vlčíma. Františka nosila jeho dítě a svého vlka se čím dál víc děsila. Beránčí kůže strhnout nešla. Proměnit ukrytého vlka v mírnou ovci není možné. Sedával ve světnici, dlouze se na ni díval, cenil tesáky a kůži nesundával nikdy, aby ji nemohla spálit v ohni. V noci se vracel, tlamu od krve, beránčí kůži zteřelou, proděravělou.
Od první stránky dělá Augustin Zimmermann vše pro to, aby ho čtenář neměl rád. Soucítí tedy s jeho ženou a s dětmi, jenomže nikdo z nich o soucit nestojí. Můžete je zkusit chápat, ovšem těžko si je zamilujete: Děti jsou vyděšené ze svého otce převlečeného do jiného peří a z jeho požadavku kamsi jít. Proč se jen vracel? Děti se často modlily k Bohu, aby se nevrátil. A jejich matka se tajně modlívala, aby se už nevrátil nikdo.
Kamsi jít, přesněji odkudsi odejít museli Zimmermannovi často a jak se stěhují z místa na místo, prochází s nimi čtenář Prahou druhé poloviny 19. století, z Karolinenthalu přes Vítkov plný jetele, kopřiv, přesličky, šeříků, až na Josefov, slepé uličky, nelidsky úzké průchody bůhvíkam, podivné malé domky vystavěné uprostřed dvorků. Přesvědčivé vykreslení atmosféry těch chudých čtvrtí je jako street view na mapě zaniklé Prahy, díky kterému je možné procházet těsnými uličkami a nahlížet do zatuchlých dvorků a počítat mlýny na staroměstském břehu Vltavy. Příběh Zimmermannových je pěkně syrový a syrový je i jazyk, kterým je vyprávěn. Je tak syrový, až je krásný:
Brambory civí z hrnce a stydí se za svou obyčejnost a také za to, že se vyskytují na stole téměř každý den v různých možných a nemožných obměnách, až se to opravdu, opravdu nedá žrát. I když ony se tolik snaží rozšířit své možnosti. Zároveň je bramborám velice líto, že slouží za potřebu především lidem, jako jsou Zimmermannovi, kteří jimi pohrdají, zatímco ony by se chtěly vyhřívat na hezkém lakovaném stolku a padat do huby, která je patřičně ocení.
Věčnost literární už má Augustin Zimmermann díky Zuzaně Kultánové jistou. K věčnému životu v nebi bude nejspíš potřebovat ještě hodně modliteb a všechnu milost Boží. Tu ale potřebujeme všichni. Budu na to pamatovat, až dnes večer budu procházet mezi hroby a prosit za spásu těch, kdo v nich přebývají. A spolu s básníkem dodávat sobě i jim odvahy a ujištění, že v náručí Boží, odkud jsme vyšli, večer se všichni sejdeme zas, kdo by se děsil, kdo by se třás!
Kultárnová, Zuzana: Augustin Zimmermann. Kniha Zlín 2016.