• Text: ťuhýk - foto: ťuhýk

Vlčí ostrov


Rtuť teploměru v kamenné ložnici se ztuhle škrábe přes osmnáctou čárku. Ve flanelovém pyžamu a vlněných ponožkách zalézám do postele a vrstvím na sebe peřinu, deku a navrch ještě kocoura. Z nočního stolku beru rozečtenou knížku a otvírám ji na založené straně.


V noci se ochladí. Když se druhého dne ráno vzadu v kabině probouzíme, kvete na stropě i na stěnách námraza. Stavím na střechu hrnek čaje, aby mi trochu vystydl, ale když se chci vzápětí napít, na hladině už mám ledový škraloup. Mráz zalézá pod nehty a ruce mi červenají chladem, třebaže mám rukavice.


Vlastně mi v té posteli není až taková zima. Ten chladem prostoupený text mě překvapivě zahřívá podobně jako lávové kameny vytažené z ohně udržovaly v teple jeho autorku. Její jméno je Lajla Rolstadová, pochází z Norska a ve své knize Vlčí ostrov líčí své zážitky ze dvou zimních pobytů v odlehlých končinách Kanady a jednoho několikaměsíčního cestování po Spojených státech. Je to její druhá kniha. Tou první byl gotický román s punkovými prvky Nekronaut, a když přišla do nakladatelství s jeho pokračováním, redaktorka ji se vší laskavostí odmítla a poradila jí, aby zkusila napsat něco úplně jiného. Možná už pak neměla to srdce nechat ji přepsat i rukopis Vlčího ostrova, což je škoda, protože si umím představit, že kdyby ze tří částí zbyla jen jedna a šla víc do hloubky, mohlo to být hodně dobré a silné.


Nejvíce mě oslovil třetí oddíl nazvaný Údolí koní. Je říjen a Lajla míří do rezervace za přáteli, s kterými ji kdysi seznámil její tehdejší kluk, aby u nich bydlela, zatímco budou pár měsíců na cestách.


… není moc lidí, co by chtěli žít uprostřed lesa, bez vodovodu a v podstatě bez elektřiny, hodinu cesty pěšky k nejbližším sousedům. Já jsem ovšem touhle představou nadšená, vždycky se mi u nich líbilo a na pobyt se moc těším. Z městečka, které je poslední výspou civilizace, vyjíždím v pět hodin odpoledne a na dvoře Jeremyho a Diany, nejbližších sousedů Pinea a Flower tady v rezervaci dorážím až o dobré čtyři hodiny později. Je tma.


Se zájmem jsem četla o tom, jaké si její přátelé vybudovali obydlí v divočině, o potní chýši a jejích nástrahách, o zásobách v chatách a v podzemním sklípku a myších jako největších nepřátelích, na které je třeba bez slitování líčit pasti. Tajila jsem dech při autorčiných občasných výpravách k sousedům, u kterých si nechala auto se svými věcmi. O cestě náročným terénem, o couvání před medvědy grizzly a nebezpečném šplhání do prudkého svahu s příliš těžkým batohem na zádech. O obstarávání základních životních potřeb, sbírání naplaveného dřeva u jezera, rozemílání obilí a pečení chlebových placek. O cestě s bývalým přítelem do teritoria lovců kožešin a o oslavě Halloweenu ve školní tělocvičně a dalších setkáních s lidmi z rezervace, zejména s medicinmanem Georgiem. O počasí, zimě, tmě, samotě, strachu, bolesti, nemoci a hledání sebe sama. Bylo toho opravdu hodně, jenomže když to popíšete na šedesáti stranách, nevejde se vám tam vlastně nic moc víc než právě jen ten popis. Chtěla bych se dovědět víc o tom muži, co třikrát zdrhnul přes americko-kanadskou hranici, aby nemusel do války ve Vietnamu. Navnadily mě zmínky o původních obyvatelích rezervace, kteří si sami smějí říkat indiáni, ale ostatní je označují politicky korektním výrazem First Nations, ale ani o nich se autorka nerozepisuje podrobněji. A dala bych si říct i více sdílení myšlenek a pocitů, jestli se třeba strach a úzkost v čase nějak proměňovaly, slábly, nebo naopak sílily.


Zároveň s těmito povzdechy ovšem jedním dechem s uznáním dodávám, že Lajla Rolstadová dokázala i na tom minimálním prostoru zprostředkovat poměrně silně některé momenty a jejich atmosféru. Nejpůsobivější byl asi konflikt s bývalým přítelem během jejich cesty. Ale i zdánlivě obyčejné situace mě dokázaly vtáhnout a přenést na břeh jezera nebo do chatky uprostřed temné divočiny. Nejen následující odstavec, ale vlastně celý text je psaný v první osobě přítomného času bez jediné přímé řeči. Sedlo mi to.


Nepatrný závan větříku drobně rozechvívá hladinu, tříští sluneční záři zalévající písčité dno do třpytivé mozaiky. Kdesi vysoko mohutně fouká, pozorujeme horský průsmyk, v němž zvířený sníh vytváří bílá mračna. Pádlujeme plynulými pohyby a držíme se blízko břehů, protože Jay s sebou nevzal záchranné vesty a voda je ledová. V ústí řeky kolem kamenů zamrzla a vytvořila fantastická sousoší, z naplaveného dřeva na pláži visí dlouhé rampouchy podivných tvarů připomínající kukly nebo výtvory ze sklářské dílny.


Nepamatuji se, že bych kdy nocovala, natož žila sama na místě, které by nebylo na dohled dalšímu obydlí. Představa, že jsem odkázaná sama na sebe a k nejbližším sousedům to mám hodinu obtížně schůdným terénem zabydleným divokou zvěří, mě rozhodně nenaplňuje nadšením. Možná právě proto byla tahle četba pro mě tak vábivá. Ne až tak, že bych toužila utéct do divočiny a tam překonávat sama sebe, své strachy a zdravotní potíže, jako to udělala autorka. Ale kdesi v koutku duše ji vnímám, tu chuť zjednodušit život až na dřeň, žít méně spoutaně, položit se do samoty a dosáhnout maximální prostoty. A najít svůj Vlčí ostrov, své Údolí koní, místo, kde můžu být sama sebou, objevovat se a cítit se šťastně.


A když dělám drobné práce v chatě, udržuju všechno v pořádku, peru a záplatuju šaty nebo sedím u kulatého okna a čtu nebo koukám ven na hory, užívám si to. Zastavuju se na pěšině před starým sukovitým stromem, stojím tam a hledím na něj, cítím náhlou nevysvětlitelnou radost jen proto, že ten strom existuje. Ve srovnání s životem tady v divočině působí všechno hrozně bezvýznamně.


Myslím, že vím, kde tu svoji divočinu hledat. Sever přitom nechám za zády, jsem totiž děsná zimomřivka.


Rolstadová, Lajla: Vlčí ostrov. Kniha Zlín 2016. Překlad Daniela Mrázová


#knihy

www.laniusminor.cz

© 2016-2020 by Marie Jandová Created with Wix.com

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now