Jestlipak poznáte budovu na titulní fotce? V téhle zemi ji viděl snad každý, i když většina asi ne na vlastní oči. Než si vzpomenete, odkud ji znáte, něco vám povyprávím.
Mým rodným městem protéká řeka Opava. A ne, nenarodila jsem se ve stejnojmenném městě, tam jsem jen chodila na střední. Pramení v blízkém okolí nejvyšší hory Jeseníků hned na třech místech, a teprve když Bílá Opava splyne se Střední Opavou a o kousek dál pak Střední Opava s Černou Opavou, vine se řeka krajinou a mapou dál už jen pod svým jednoslovným názvem. Ten je mimochodem předslovanského původu a je složen ze základu *opa a koncovky *ava, přičemž obojí znamená voda. Kdyby byli praotcové při osídlování nového území skalními odpůrci přejímání cizích výrazů, nesla by modrá stužka v mapě popisek Vodavoda. V horkém a na srážky chudém létě je z ní čůrek, sotva potok, ale před pětadvaceti lety ukázala, jak umí naježit chlupy, vystrčit drápy, vycenit zuby a proměnit se v dravou šelmu. Voda, kam se podíváš, voda, která se vpije do paměti a zůstane tam napořád. Vodavoda. Umí nahnat strach, vylekat a vyděsit. Ale když zrovna neběsní, když je v dobrém rozmaru a neprahne po kořisti, je radost s ní pobýt, pohladit ji proti proudu a vydat se za kapkami, které místem, kde náš výlet začneme, protečou až poté, co dojdeme k cíli.
Bílá Opava je neodolatelně přitažlivá horská bystřina a jejím údolím vede opečovávaná naučná stezka, kterou byste si měli aspoň jednou za život projít. Je to jedno z těch míst, kde jako by člověk nahlížel kouzelným zrcadlem za obzor viděného. Pohled je sice ještě trochu rozmazaný, ale takhle nějak by mohl vypadat ráj. Geolog by vám vysvětlil, jak se tady mořské sedimenty přeměnily na ruly, břidlice a křemence a jak jejich nesourodost dala vzniknout četným peřejím a vodopádům. Básník by veršoval o vodě, sněhu a ledu bezejmenných potůčků, které vymodelovaly údolí hluboce zaříznuté do okolních skal. Bryolog vy vám vymluvil díru do hlavy o mechorostech, kterým upsal svou duši, a s něhou a dojetím by vás seznámil s šikouškem zeleným, jehož tobolky patří mezi mechy k největším. Já jsem tady za turistu, vděčného za všechny ty můstky a žebříky, kterými někdo tenhle divoký kout země zpřístupnil, za Alenku v říši divů, naplněnou úžasem nad cákající vodou a bujnou vegetací, a za blogerku, sdílející obrázky a dojmy ze vší té krásy. Co sis přines, to si odnes, apelují na návštěvníky cedule u vstupu na naučnou stezku. Považuji to za samozřejmé, ale nakonec si toho z údolí Bílé Opavy odnáším víc, než jsem tam vnesla. A nemám na mysli jen ten obal od Fidorky, který jsem našla v lese a vyhodila až na parkovišti...
Z rozcestí nad vodopády Bílé Opavy 1190 m nad mořem bychom bývali mohli přes Ovčárnu pokračovat až na Praděd, ale my se vrátili, odkud jsme vyšli, totiž do Karlovy Studánky. Horské lázně pro astmatiky, alergiky, kardiaky, revmatiky, diabetiky a postcovidové rekonvalescenty jsou velmi pohledné díky stylovým lázeňským domům. Obrázek nad textem ukazuje Slezský dům, a pokud vám neunikla dnes už legendární komedie Marie Poledňákové S tebou mě baví svět, tak už víte, odkud tu ikonickou stavbu znáte. Jestli si myslíte, že všechno, co je Karlovo, souvisí s Karlem IV., tak jste vedle, jak ta jedle bělokorá, co jich tu je všude kolem spousta. Severomoravské lázně založil nejmladší syn Marie Terezie někdy koncem 18. století a název Karlova Studánka dostaly o pár let později podle habsburského vojevůdce Karla Ludvíka. Jo a novináři The New York Times prý v roce 2013 zahrnuli městečko a hory kolem do přehledu turisticky nejzajímavějších míst světa. No, i nám Pražákům tady je trochu těsno, hlava na hlavě, a to je pod mrakem a podle předpovědi i prostým pohledem na oblohu se schyluje k dešti. Nechceme ani pomyslet, jak to tu musí vypadat za slunných dnů. O to více zaráží, že se tady není kde najíst, pokud se chcete najíst dobře. Proto si v městečku dopřejeme už jen doušek studené přírodní, slabě mineralizované hydrogenuhličitanovo-vápenaté kyselky se zvýšeným obsahem kyseliny metakřemičité z pramene Petr, který je do lázní přiváděn z vrtu hlubokého 126 metrů. Má velmi příjemnou chuť. To bude tím metakřemíkem. Za jídlem odjíždíme jinam.
To naše jinam se jmenuje Holzberg a je to restaurace a wellness ubytování v nedaleké Suché Rudné. Spořádáme tady jednoho kance na švestkách, jednu srnu na hříbcích a rozmarýnu, a navrch ještě čtyři lívance, za které sklidím od číšnice, sklízející prázdný talíř, podivený pohled, kam jsem je dala. Na terásce se příjemně sedí a nad kávou vedeme debatu, co s takhle malou obcí udělá takhle velký nóbl hotel. Vycházíme z toho, že tu jinak nic není. Omyl, doma koukám do mapy a objevuji na druhém konci vísky památník letu první družice do vesmíru. Tak na ten se sem budeme muset někdy přijet podívat. Přijde mi to jako dost dobrá záminka pro opětovné prověření jídelního lístku – spojení astronautického zážitku s gastronautickým.
Comments