• Text: ťuhýk - foto: ťuhýk

Vražda v Radomyšli


Dům č. p. 62 v Radomyšli byl před pár lety na prodej. Inzerát nám tehdy zabrnkal na naši romantickou strunu, ale na zakoupení nemovitosti z 18. století jsme byli přece jen příliš rozumní a chudí. O několik let starší a jednu nemovitost z 19. století bohatší stojíme před barokním domkem a luštíme nápis pod slunečními hodinami ve štítě: Viz, kolik hodin jest nás spravuje Ten, bez něhož zhyne každý květ. Až ten pokyne, nezbude nic, žádný svět. Zpoza mraku vykoukne slunce a rozhodí ručičky na ciferníku do polohy ukazující dostatek času na krátký výlet do sousední vsi a zpět. Proto jsme sem ostatně přijeli, nemusí nás tedy pobízet dvakrát.


Stáčíme se k jihovýchodu a kolem kamenné zdi farské zahrady a rybníka s krvavým jménem Vražda přicházíme k líbezné aleji. Cestou míjíme pár prvních kamenných kapliček křížové cesty, jejíž další zastavení nás spolu se vzrostlými lipami vedou vzhůru ke kostelu sv. Jana Křtitele. Až sem pojedeme příště, vezmeme si s sebou kličku s trojúhelníkovým dříkem. Prý to je stejný klíč, jakým si v Šifře mistra Leonarda vyzvedli kryptex v bance, tvrdí Petr. Ale my se nebudeme chtít nikam vloupat, jen si prohlédnout zavřené obrazy křížové cesty. Ty původní zhotovil v 2. polovině 19. století na plech Václav Šebele, ale místo nich tam teď jsou výjevy namalované deváťáky z místní základky a ty bych chtěla vidět.


Necelých pět set metrů nad mořem (které odsud vidět není, na rozdíl od Boubína nebo Svatoboru) stojí kostel sv. Jana Křtitele, patrona johanitů alias maltézských rytířů. Ti měli v nedalekých Strakonicích jednu z prvních komend a farnost v Radomyšli byla svého času jednou z nejbohatších v okolí. Barokní stavba vysvěcená 5. října 1738 nahradila dřívější svatostánek z podnětu velkopřevora s cizokrajným jménem Gundakar Poppo z Ditrichštejna. Plány vypracoval Giuseppe Bartolomeo Scotti a realizace se ujal jeho zeť Anselmo Lurago. O historii johanitů v Čechách i o jejich kostele nad Radomyšlí se můžete více dočíst v této bakalářské práci. Své kouzlo má ale i bez jakýchkoliv informací. Už jen ten přilehlý hřbitov je úžasný. Je totiž místem, kde to žije, tedy přinejmenším v neděli kolem poledne. Zdravíme se s živými a vstupujeme do němého dialogu s pochovanými. Vlastně mi ten hřbitov utkvěl ve vzpomínkách víc, než mohutný kostel v jeho sousedství. Ten byl totiž zavřený a zvenku zaujaly jen dva prvky: znak pana velkopřevora nad vchodem a boční okna nezvykle hluboko a pod úhlem zaříznutá do zdi. On totiž vnitřní obvod je oválný, ale vnější je obdélníkový. Jestli si to chcete představit, vezměte si třeba houbu na koupání nebo cestovní krabičku na mýdlo se zaoblenými rohy a nalepte si na ně kousek náplasti jako okna. A teď je vložte do nějaké hranaté krabičky a pochopíte, že pokud neuděláte zářez do zdiva, tak vám ta krajní okna budou k ničemu. Anebo si nic nepředstavujte a podívejte se na fotky. A až se vynadíváte na ta okna, udělejte čelem vzad a zkuste za hustými keři a živým plotem najít poustevnu. I když se všemi turisty, poutníky, výletníky a návštěvníky tu moc pusto není.


Ostatně jen pár kroků před námi vchází do lesa mladý tatínek s kočárkem, který kdovíproč tlačí jen po jednom předním kole, ostatní má celou cestu zvednutá. Pak dojde, kam měl namířeno, kočárek odstaví a s mobilem chvíli pobíhá a podezíravě se rozhlíží. Když dojdeme až k němu, opatrně se nás zeptá, zda taky hledáme kešku. Poté, co mu vyjevíme, že po žádné netoužíme, bez velkých kejklí a skrývání vrací keš zpátky na místo ve staré zdi. Za tou zdí je něco mnohem pozoruhodnějšího, než nějaké cetky v nepromokavé krabičce: židovský hřbitůvek, jeden z nejkrásnějších, na kterých jsem kdy byla. Skoro je mi líto, že nejsem babička nebo dědeček Franze Kafky, protože to bych tady v míru spočívala, přikrytá sasankami, po náhrobku by mi přebíhaly veverky a lesní ptactvo by mi zpívalo ukolébavky.


Jakub a Františka Kafkovi se synem Hermannem žili v Oseku, který je odsud co by kamenem dohodil a kilometr došel. A tak jdeme. Až k zámku, kde si dnes jako princezny a princové žijí dospělí, kteří zůstali dětmi. Pěkné to tu mají, říkáme si, když obcházíme park a vycházíme z obce na polňačku. Ale upřímně, odhlédnuto od toho zámku, je Osek odstrašujícím příkladem české venkovské zástavby. Brr, ještě teď se z toho pohledu přes rameno třesu. Naštěstí i cesta zpět vede vždy dopředu, takže nekoukáme za sebe, ale před sebe – a to je jinačí kafe.


Z polní cesty z Oseka do Radomyšli by se snadno dala vytvořit naučná stezka o krajinotvorných prvcích. Cesta sama jako by zamrzla v čase a vůbec by mě nepřekvapilo, kdybychom na ní potkaly vůz tažený koňmi. Předjíždí nás sice jen stařeček na jízdním kole, ale i ten přijel z hloubky minulého století a poté, co s námi prohodil pár milých slov, zase se do minulosti zanořil. Být malíř, strávím tady hodiny, dny a roky, jen si vždy poponesu stojan s plátnem o pár metrů dál. Na sérii obrazů by se skvěly keře a stromky a křížky a boží muka a jahodová políčka napravo a dominanta poutního kostela nalevo a na horizontu špička věže děkanského kostela v údolíčku Radomyšlského potoka. Jarní zeleň, běloba rozkvetlých pláňat, blankyt, kobalt a ocel mračen a trochu okru a cihlové červeně na zdi a střechy na paletě – to by se to malovalo. Jenomže já malovat neumím, tak si musíte vystačit se slovy a fotografiemi.


A jak že se to má s tou vraždou? To prý jeden kočí vezl panstvo od kostela na vršku do vsi a trochu to přepísk, neubrzdil koně a kočár skončil v rybníce pod kopcem. Přežil jen kočí, i když asi ne na dlouho, protože byl obviněn z vraždy. Pokud se ale vše událo podle pověsti, nebyla to vražda, nýbrž zabití. Kdoví, jak se to celé seběhlo a jestli se ten rybník nejmenuje podle nějakého daleko prozaičtějšího a prachobyčejnějšího mordu. My jsme každopádně výlet do vražedné Radomyšli přežili bez úhony.


#výlety