První zastávkou na cestě z letoviska Agia Pelagia na sever ostrova je Agia Patrikia. Do malého přístavu s loděnicí sjíždíme podél vyschlého koryta. To, že tudy zjara skutečně něco teče, prozrazují bohatě kvetoucí keře. Je sobota dopoledne a údržbě člunů se tu věnuje jen pár zaměstnanců, vůči turistům naprosto netečných. Více pozornosti se nám dostává od kočky, loudící zpoza lodního kýlu něco na zub. Odsypeme jí z pytlíku hrstku granulí, nahlédneme okýnkem do kostelíka, a pak už se mladoboleslavským žabákem necháváme odvézt do Karavasu.
Na jaře je Karavas východiskem pro túru k vodním mlýnům a pramenům Amir Alis, ale v letním horku nemáme na výšlap ani pomyšlení a po krátké procházce ke kostelu svatého Charalamba uličkami, které jsou tady samý schod, se natěšeně posadíme pod slunečník místní vyhlášené kavárny. Stojí na místě, kde předchozí generace od 30. do 60. let minulého století lisovali olivový olej. Po velké emigrační vlně zůstal podnik opuštěný až do přelomu století, kdy se do objektu vrátil z Austrálie potomek původních majitelů a v renovované budově zřídil pekárnu. Na suchárky, které se tady pečou opravdu ve velkém, narazíte na Kythiře v každém obchůdku, ale tady jimi regály přímo přetékají. Tak které to budou? Tradiční s olivovým olejem, celozrnné, ječné, s oreganem, s tymiánem, se sušenými rajčaty, anýzové, kakaové, karobové, s medem a mandlemi, pomerančem, brusinkami… Ze suchárků se zpětně vyklube perfektní suvenýr, kterému neublíží horké klima ani cesta letadlem a který chutná tím víc, čím víc kousků sníte.
Než dopijeme objednané frappé, sedí nás už u stolku šest Čechů. Od starší paní, která na ostrov létá už několik let v různých ročních dobách, si necháváme vyprávět o rozkvetlých jarech a zelených podzimech a o Kythiře za zimního spánku. Znalá místních poměrů si i v letní sezóně dokázala najít letovisko stranou veškerého ruchu. Do Platia Ammos se po zastávce u kostelíka Agios Prokopios na skok podíváme i my. V nejsevernější vesnici ostrova si chvíli si polenošíme na městské oblázkové pláži, pohoupeme se na vlnách a ještě se chvíli válíme.
Potom se zkoušíme dostat autem co nejblíž k majáku Moudari. Byl postaven v roce 1857 a se svými 25 m je jedním z nejvyšších v Egejském moři. Stejně jako námořníci na lodi, i my si od něj raději podržíme odstup. Naše pronajatý žabáček totiž odmítá skákat po prašné cestě s ostrými kameny a my odmítáme vystavit se žáru slunečních paprsků. Namísto toho se sjízdnějšími silničkami proplétáme řídce osídlenou oblastí zpátky do Karavasu.
O Lemonokipos znamená v překladu citronová zahrada. Vlastně ani nevím, jestli to, co rostlo na stráni pod tavernou, byly citronovníky, nebo vinná réva, protože můj pohled těkal mezi výhledy do širé dáli a talířem před nosem. Ujala se nás paní hostinská, která uměla anglicky asi tolik jako my řecky. Jak se ukázalo, nebyl to nejmenší problém, naopak to podtrhlo autenticitu domácí kuchyně. Vlastně stačilo vědět, že řecké nai (čteno ne) znamená ano. Na dvojjazyčném jídelním lístku nám srdečná Řekyně prstem ukazovala, co ten den mají, a my jsme si pak z toho, co jsme si stihli zapamatovat, vybrali mousaku, cuketové hranolky s tzatziki a smažené cuketové květy plněné fetou. Být milionář se soukromým jetem, z fleku bych si na ty květy zaletěla znovu. Určitě raději než na ústřice do Paříže. Však jsme se k paní do Karavasu vrátili a přibrali ještě dvě sousedky z hotelu, abychom se ve čtyřech popasovali kromě květů i s velikou čerstvou rybou. Seběhlo se k nám hned několik přítulných koček. Chvíli jsme si s nimi vymezovali osobní prostor a meze vzájemné náklonnosti, a pak už si jen vychutnávali vynikající středomořské pokrmy, lehké domácí víno, teplé odstíny zapadajícího slunce a milé povídání s novými přáteli. Ivetko, Aničko, díky!
Comments