V tichu paměti, a zvláště když pevně zavřu oči, kdykoliv se mi zachce, zahlédnu tváře tolika krásných lidí, s kterými jsem se v životě setkal a s mnohými z nich se přátelsky sblížil, že vzpomínka střídá vzpomínku, jedna krásnější druhé. A je mi, jako bych s těmi lidmi hovořil včera. Ještě cítím teplo jejich podané ruky. Tato slova otevírají knihu, ve které starý básník vyvolává z paměti druhy svých mladých let. A co jméno, to osobnost: Teige, Nezval, Toyen, Holan, Hora, Hašek, Vančura… I ve mně ta jména budí vzpomínky, ne zrovna libé, na biflování k maturitě a později ke státnicím. Prozaici se ještě nějak našrotit dali, ale poezie mě děsila. Těch autorů a těch básní a těch abstraktních charakteristik sbírek, brrr, dodnes se mi z toho naprosto nepoeticky ježí chlupy, ačkoliv už jsem si pár pěšinek k některým básníkům vyšlapala. Proč tedy vyvolávat protivné duchy minulosti a týrat se četbou o bohémech z minulého století, jejichž dílo někdo zařadil do učebnic a na seznamy povinné četby? Protože Všecky krásy světa jsou kniha, bez které by ty krásy světa nebyly všecky.
Kolik veršů umíte zpaměti? Já vám krom Žáčkovy říkanky o cvrčkovi a Hrubínovy hádanky mamince nezarecituju žádnou báseň celou. Na poličky v mém mozku se hrubě práší a stále více strof se ztrácí v chomáčích prachových částic. Občas ale do těch šerých nepoužívaných končin zabloudí nějaký zvídavý neuron a vrátí se s několika verši, které mi pak znějí hlavou.
Už vím, dám dopis na zrcadlo či do košíčku na šití, však žel dosud mě nenapadlo co psát, jak dopis začíti.
Maminko moje milovaná, a v zubech konec násadky, přemýšlím; stránka nenapsaná čeká a čeká na řádky.
Přeji Ti dnes v den Tvého svátku - ve slově Tvého velké T - no vida, už mám druhou řádku a pokračuji ve větě:
A právě od tohoto místa neuron ve větě pokračovat neumí, zadrhne se a zdrhne. Snad běží pobrat zbytek básně. První dopis mamince, Jaroslav Seifert, volám za ním, aby se mu snáz hledal.
Než se vrátí, vrátím se k těm krásám světa, o kterých se Seifert na sklonku svého života rozepsal. Právě proto, že je psal básník, mistr slova, je radost jeho příběhy číst. Ano, hovořím o hudbě. Běda, snad by bylo lépe, abych si to říkal je pro sebe, jen v duchu, aby to nikdo neslyšel. Do světa hudby vcházím jako rozcuchaný barbar a na partituru Beethovenovy symfonie dívám se jako analfabet do Proustova románu. Právě proto, že je psal člověk, který miloval své město, je inspirativní nechat se jím provést jeho Prahou. Ústí několika historických uliček a trojúhelník starších a starých domů s kostelem sv. Martina ve zdi utvořily kdysi dávno malé náměstí, kterému se dodnes říká Uhelný trh. Je to utěšené místo uprostřed nejživější Prahy, kde ještě dnes je možno smyslům dopřát trochu klidu. Po dlouhá léta bylo v těchto místech tržiště květin a na přívětivé prostranství díval se z okna jednoho domu Mozart, když se večer vrátil domů a odhodil tísnivou paruku. Pudr, který se sypal z paruky, jako by tu dodnes ještě poletoval nad střechami domů. Právě proto, že je psal muž, který rád vyhledával společnost, je zajímavé posadit se s ním do některé z kaváren a pobýt chvíli s jeho přáteli. Ale někdy je zapotřebí být stále ve střehu a dávat pozor. Jen taktak, že jsme se nezamilovali do mladičké a roztomilé Mahulenky P. Holan však moudře usoudil, že je pro nás příliš vdaná. Že to dnes jsou velikáni české literatury je leckdy vedlejší. Seifert byl básník a je zcela přirozené, že mezi jeho známými převažovali literáti. Kdyby byl zedníkem, zabydleli by jeho knihu kamarádi políři a kameníci. Jenže jako zedník by pravděpodobně tu knihu nenapsal. Bílým vranám poetů mezi zedníky se omlouvám za zjednodušení, kterého se dopouštím, ale myslím, že jen básník může napsat V noci se probouzím a potichu se přehrabuji ve svých vzpomínkách jako v zásuvce staré almary, aniž by to vyznělo trapně a nabubřele.
Jak už to tak u vzpomínek bývá, možná nejsou ve všech historických detailech přesné, nevím, nezkoumala jsem. Stejně jako jsem neporovnávala vydání z naší knihovničky z roku 1985 s necenzurovanými vydáními po roce 1989; v tom se porýpali jiní a dobře jim tak. Já jsem jednotlivé kapitoly vnímala spíše jako povídky, mnohé se jim ostatně blíží až k nerozeznání a vypointované jsou nejednou tak, že by i povídkář specialista záviděl. Pointa je definována jako překvapivý závěr vyprávění, ne nutně vtipný. I když Seifert vtipný být umí. Třeba když vzpomíná na lázeňské veverky: skáčou z větví stromů až na římsy. Jednou se se mnou rozdělily o plátky šunky, kterou jsem si schoval na okno. Anebo když ve vzpomínce na Ludvíka Kubu na chvíli předá slovo malířově manželce: Zaklepala u nás sousedka a přišla si vypůjčit špetku šafránu do hovězí polévky. Náhodou byly pootevřeny dvéře do mého ateliéru a dáma spatřila tam na štaflích zátiší s mísou buchet. Překvapena obrátila se na ženu: Paní Kubová, vám krásně peče trouba! Ba ne – na to žena, to ten můj trouba tak krásně maluje!“
Kolik teda je těch všech krás světa? Básník Robinson Jeffers kdesi říká, že všechny věci na světě jsou krásné a že je na básníkovi, aby vybral, co přetrvá. Řekl bych to poněkud jinak. Všechny věci na světě nejsou krásné, ale ty, které básník zvolí, přetrvají. Aspoň tak dlouho, jak je živa báseň, kterou napíše.
Zbývá oživit ten nedokončený První dopis mamince:
štěstí - po t se píše ě - a zdraví - a pak selhává už nadobro má fantazie, tak přízemní a kulhavá.
A trhám papír, muchlaje ho - maminka stojí nad válem a chystá něco voňavého - tu v odhodlání zoufalém
přibíhám k ní, tiskne mě k sobě, očima mlčky ptá se mě. Pak zamoučněné ruce obě zvedly mě rychle ze země.
A když už skoro celý tento text za mne napsal básník, nechám na něm i poslední větu. Pokud by vám to bylo málo, začněte znovu první větou a pročtěte se až k té poslední. A teď nemyslím tento příspěvek, ale knihu, která mu dala nadpis i obsah. Nuže to je vše. Co jsem chtěl a mohl říci, jsem řekl. Už jsem dovyprávěl. Je konec. A šmytec!