• Text: ťuhýk - foto: ťuhýk

Výlet vltavotýnský


Můj mizerný orientační smysl nás zase jednou dostal jinam, než kam jsme měli namířeno, i když tentokrát jsme ještě dopadli dobře - namísto na hřbitově jsme skončili v tejně. Ten hřbitov měl být v Albrechticích (nad Vltavou) a měl být malovaný. Ale když už jsme přejeli správnou odbočku, nevraceli jsme se a rozhodli jsme se zjistit, jaký obrázek si může našinec udělat o Týně (taky nad Vltavou).


Je půlka září, sobota, krátce po poledni a náměstí zeje prázdnotou. Můj průvodce městem i životem záhy po čichu nachází dokonalý výchozí bod pro náš průzkum obce: restauraci Hugo na pravém břehu řeky. Na sezení venku je dosti chladno, rádi se proto uchylujeme do tepla stylového interiéru nové přístavby k původní historické budově z konce 17. století, do které stojí za to nahlédnout, přičemž svou zvědavost můžete snadno zamaskovat odskočením si na toaletu. Jakkoli unáhlené může být hodnocení kuchaře podle jednoho oběda, soudím, že do Týna se vyplatí zajet už jen kvůli tomu jídlu. Jak se ovšem ukázalo, není tento důvod k návštěvě městečka zdaleka jediný.


Po zdravotní procházce po nábřeží se vracíme středověkou uličkou zpět na rynek. Ještě nahlédneme do kostela sv. Jakuba, a pak už máme v plánu jen koupit pohlednice a odjet domů. Jenomže před informačním centrem nás zcela v souladu se svým účelem upoutal poutač městského muzea a my si řekli, proč vlastně ne. A já vám teď napíšu, proč ano. Muzejní sbírky tu jsou totiž prezentovány tak úžasným způsobem, že jsme se tetelili i my, zhýčkaní nezapomenutelným zážitkem z muzea krajky v normandském Alençon před pár lety i z městského muzea v Blatné před pár týdny. Muzeum totiž nemusí být nuda a exponáty nemusí stát ve vitrínách s titěrnými popisky. Střepy keramiky si můžete vyhrabat z hromady písku se štětečkem v ruce jako na vykopávkách, v další místnosti se přenesete do roku 1598 a seznáte, jakou práci si dal zástavní držitel hradu a panství Týn nad Vltavou Prokop Čabelický s formulací svého listu Petru Vokovi z Rožmberka na Bechyni. Taky si můžete zkusit z podstavce ukrást vltavotýnský poklad, trojrozměrná holografie si o to říká, ale je to jen iluze. Stejně tak jako koza v chlívku a ryby v rybníce. Těch jsme sice na udici pár ulovili, ale pochutnat jsme si na nich mohli asi tak stejně, jako Ladislav Pešek na své jitrničce v pohádce Obušku, z pytle ven.


V 17. a 18. století se v katastru Týna a dalších dvou obcí nacházelo obrovské cvičiště a tábořiště polní artilérie. O jeho velikosti vypovídá fakt, že se v jeho zázemí nacházelo hned sedmnáct provizorních hospod. Takzvaný Velký Depot přispěl k rozvoji řemesel a obchodu, ale do dějin se zapsal ještě v jiném ohledu: nebýt tohoto cvičiště, dost možná by svět neobjevil vltavíny. Tyhle kousky minerálního skla v různých odstínech zelené mají v muzeu vyhrazen samostatný prostor. V tmavé stěně předsazené před okna jsou kamínky vsazeny do kulatých průřezů na malých hnědých válečcích jako koruny mladých listnáčů. Učarovali mi ty vltavínové stromečky víc než zabroušené a zasazené do šperků z drahých kovů. Jihočeské vltavíny jsou fenoménem, který se dostal i do literatury: Zloději zelených koní českobudějovického autora Jiřího Hájíčka stojí za přečtení, jako ostatně všechny jeho knihy.


Muzeum jsme opustili bez zeleného suvenýru, ale jsou místa, která se z paměti neztratí, třebaže na ně neupomíná žádný předmět ve sbírce. A vlastně je takovým místem i poslední zastávka naší potulky: na samém kraji města nad soutokem Vltavy a Lužnice se nachází Přírodovědné muzeum Semenec. Areál byl původně projektován jako krematorium, jak nám vysvětlí zaměstnankyně muzea v odpověď na naše podivování se nad retro podobou budovy a nad symetricky vydlážděnými chodníčky. Z nějakého důvodu to tu nebožtíkům nebylo dost dobré. Je pravda, že ve studený zářijový den krátce před zavírací dobou tu trochu mrtvo je, ale jindy to tu ožívá dětmi, pro které to tu celé funguje. I my na chvíli značně omládneme, ručkujeme po laně, balancujeme po kladině, prolézáme vrbovým tunýlkem, hádáme, která stopa patří jezevci a jakou barvu mají vajíčka drozda. Málem bychom si ani nevšimli mraků páry na obzoru. Temelín je odtud, co by kamenem dohodil. Ale my ničím neházíme a už vůbec ne na Temelín a už vůbec ne v době energetické nejistoty.


Takže tak. Nakonec byl ten výlet přece jen povedený, i když se odehrál jinde, než jsme plánovali. Tak co kdybyste neopakovali naši chybu a naplánovali si cestu rovnou do Týna?


#výlet