• Text: ťuhýk - foto: ťuhýk

Zavátí větrem



Venku už se jaří, jen Ještěd je ještě pod sněhem, jak mi dnes hlásil bratr. Tak rychle, než se taky zazelená, odložím si sem vzpomínku na další ze zimních procházek, zasněženou a zafoukanou ledovým větrem. Otáčím listy kalendáře zpátky na únor, kdy jsme se vydali na Blatensko, do Tchořovic, obce zvíci sotva 250 lidí. Jak velká je místní populace tchořů se mi dohledat nepodařilo, ale moc jich asi nebude, když se nedokázali prosadit do obecního znaku. Až někdy uvidíte modrý štít, ve kterém je most z rádoby stříbrných, na pohled však toliko bílých kvádříků, nad kterýmžto se vznáší kapr, stejně stříbrný jako ten most, a pod mostním obloukem visí koňská noha, tušíte správně, stříbrná, ovšem pozor: se zlatým kopytem, tak až někdy uvidíte takový erb, je to ten tchořovický. Na stránkách obce je k dohledání výklad, že most vyzdvihuje důležitost této inženýrské stavby pro plynulost dopravy v obci, kapr že odkazuje na množství rybníků v okolí a související rybníkářskou tradici a koňská noha že na erb docválala z erbu Muchků z Bukova coby zdejší nejdéle panující vrchnosti zaslouživší se o přestavbu místní tvrze. Nic z toho ovšem nevysvětluje, proč ta tchořovická erbovní zvířena popírá biologii i fyziku, proč prostě nemůže kůň (třeba bílý, ale celý) klusat po mostě a kapr (pro mě za mě zlatý) plavat ve vodě pod ním. Mám za to, že tchoř by se v obecním znaku vyjímal lépe, ale změnu iniciovat nehodlám, protože co kdyby se zastupitelstvo nechtělo vzdát toho mostu a odhlasovalo nový erb s tchořem zazděným do pilíře?


Pokud jde o rybníky, těch je v okolí opravdu hodně. My cestou z Tchořovic do Tchořovic míjíme a vidíme Hořejší, Dolejší, Kaprov, Radov, Vitanovy, Hadí, Starý Pálenec, Velký Pálenec, Smyslov a Starý rybník. Jestli si je chcete spočítat, potřebujete k tomu obě ruce a nesmí vám na nich chybět žádný prst. Když si pak prstem, kterýmkoliv, ale nejlépe se osvědčil pravý ukazováček, spojíte vyjmenované rybníky na mapě, můžete si zrekonstruovat trasu naší procházky: z návsi podél trati po modré turistické značce k Podtchořovickému mlýnu, od něj na jih kolem sádek a dále po modré až k rozcestí u Hadího rybníka, po zelené k Velkému Pálenci a na rozcestí se žlutou zpět na sever neznačenou cestičkou přes letiště zpátky do vsi. Zvláštností té trasy je zejména to, že bez ohledu na to, na kterou světovou stranu právě jdete, vždy to bude proti větru. Co se mi tatínek kdysi napřipomínal, abych si vzala čepici! Snad ho potěší, že jeho slova nebyla tak úplně do větru, že jsem si je konečně vzala k srdci, že to sice trvalo, ale že teď už ho poslouchám a tu čepici si beru, dokonce i když mi to už neříká.


Jestlipak nosili čepici i pánové Tetauer, Brázda, Turnovský, Suchomel, Černý, Švarc, Švorc, Veselý, Fröhlich, Cvach, nebo Dráb? Seznam, z kterého by si pan Dietl býval mohl pojmenovávat své seriálové postavy, je výběrem z dlouhé řady mlynářů v historii Podtchořovického mlýna, zvaného též Dolejší či Tetauerů mlýn. Mlýn se datuje údajně do roku 1499, první písemná zmínka je ale „až“ z půlky září 1617, kdy kdosi z Kolovrat prodal komusi ze Šternberka lnářské panství se mlejnem při též zámku i mlejn pod Tchořovici. Převzato z informací na stránkách věnovaných vodním mlýnům. Budova mlýna se dochovala bez výrazných přestaveb, svému původnímu účelu už ale neslouží.


Dál zastavujeme až u Hadího rybníka. Po levé ruce nás vítá lehce opršelá cedule rekreačního střediska, ve které se mimo sezónu nikdo nerekreuje. Po pravé ruce nás zve těžce zrezlá vodní skluzavka k adrenalinovému skluzu do zamrzlého rybníka. Necháme si zajít chuť, ale jen na ten skluz, nikoliv na svačinku. U paty skluzavky vybalujeme sendviče s ledovým salátkem a termosku s vařícím čajíkem a trochu si u toho podupáváme, to aby nás nezáblo tolik od noh.


Kousíček od rozcestníku u Velkého Pálence míjíme hájenku, co už není hájenkou. Na podzim roku 1925 v ní byla slavnostně otevřena Hydrobiologická a rybářská stanice, která pod křídly Univerzity Karlovy bezmála sto let stále slouží svému původnímu účelu, vytyčenému jistým docentem Karlem Schäfernou. Na hydrobiologický a rybářský výzkum je nám trochu moc frišno, přenecháváme ho tedy studentům a míříme zpět do Tchořovic.


Ruzyně, Tuřany, Mošnov, Tchořovice… Po rybnících a mlynářích přicházím s výčtem letišť, je ale krátký, protože už slyším první námitky, že posledně jmenované s pražským, brněnským ani ostravským netvoří správnou logickou řadu. Je to tak: letiště Blatná-Tchořovice LKBL bylo vybudováno jako vojenské záložní letiště a jako takové sloužilo do roku 1992. Dnes se zde konají závody leteckých modelů a auto-moto burzy a po dvoukilometrové přistávací dráze túrují motorky a smýkají se auta. Rozbředlý únorový sníh je pro nácvik smyku obzvlášť dobrý, myslí si zjevně řidič toho osobáku, co se odpíchne od zátarasů vyskládaných z pneumatik a vzdaluje se nám, jako by chtěl dosáhnout vzletové rychlosti. Ztrácíme ho z očí, ostatně je už šero a horizont splývá s obzorem.


A tak hupky šupky přes závoru, závějemi kolem sněhuláka do vsi, po mostě přes Lomnici a kolem kapličky k nádražíčku. Na vlak naštěstí čekat nemusíme. Nasedáme do zaparkovaného auta a uháníme do chalupy, na pec, ke kocourovi.


#výlety #KluZiT