Kdysi hodně dávno byla všude v Čechách voda. Nikdo si ji už nepamatuje, ale říká se to, že místo, kde žijeme, bylo mořským dnem. A já můžu obdivovat všechny ty krásy, kopce a údolí, skály a propasti, meandry vodních proudů i veškerou faunu a floru, která se tu hemží, aniž bych si záda obtěžkávala kyslíkovými bombami a na obličej nasazovala masku (roušku si prosím odmyslete). Jsou ovšem místa ve vyschlém českém moři, která se pod vodu vracejí, sice ne slanou, ale i tak studenou a mokrou. Takovým místem je i údolí Vltavy mezi Orlíkem a Zvíkovem.
Kdyby se můj otec nenarodil, kde se narodil, zato se narodil, kde se nenarodil, mohl být jeho otec mlynářem na Hrejkovickém potoce; ale mí předkové nebyli nijak zvlášť bohatí, takže by spíš byl vorařem z Podolska nebo Červené a na mlynáře by jen mával zprostřed řeky při splavování dřeva ze šumavských lesů na pražská staveniště. Znal by důvěrně každou peřej a vír a kámen a mělčinu a taky všechny vorařské hospůdky a nocležny na obou vltavských březích. A s každým jarním táním by trnul, kam až vystoupá hladina řeky a jestli jeho domek zůstane v suchu.
A pak by byl v druhé polovině padesátých let své těžké práce a svých obav zbaven. Stavbu mohutné přehrady by sledoval se smutkem v očích a steskem v srdci. Zvykl by si na nové bydlení a byl by spokojený v nové práci? Nevím. Nemusím vědět. Můj dědeček byl drobný hospodář s políčkem a kravkou na přítoku Otavy a přivydělával si jako kostelník a hrobník. Ale jiným dědečkům utopili ve vodě pod Orlíkem stavení i vzpomínky.
Takto si přemítám jednou loni na podzim a znovu letos zkraje jara opřená o zábradlí Žďákovského mostu, nejvyššího v celém Česku, při pohledu dolů, do té závratné hloubky. Závratnější víc než jindy, protože kvůli pracím na lodním výtahu upustili z přehrady notnou dávku vody, díky čemuž klesla hladina nejmíň o šest metrů. Dost na to, aby se na odhalených březích nabídly výjevy běžně pohledům ukryté.
Vydáváme se na procházku k vyhlídce na hrad Orlík. Stezka vede kolem novogotické Schwarzenberské hrobky, která se vyloupne na paloučku za tmavým lesem nasvícená teplým odpoledním sluncem. Pokud jde o mrtvé, je přehrada pod Orlíkem místem tragickým. O to víc mě těší to tiché místo, příslib klidu pro všechny věrné zemřelé. Pěšina na hraně skalního ostrohu už mi tak dobře nedělá, není se čeho přidržet, bojím se pohlédnout dolů. Jestli by mě jímala stejná závrať při pohledu zezdola nahoru nevím, na sestup nedošlo. Jiní se ale po vynořených stopách minulosti vydali i s kamerou a koho to zajímá, může ve virtuálním výletu k Orlické přehradě pokračovat třeba tady.