Zelená Hora

Živý plot nám přes hlavu přerostl už dávno a my jsme tomu rádi, ale teď už nás přerostl, i když jsme vylezli na štafle, a když ty štafle navíc není kam pořádně postavit, to se pak těžko ten plot stříhá a udržuje. Hlavní mechanizátor naší rodiny nelenil a po rychlém průzkumu trhu vybral aku plotostřih s baterií kompatibilní s jinými stroji v naší výbavě. Skladem byl v jednom jediném hobby marketu v republice, naštěstí pro nás nijak daleko, jen asi hodinu cesty. Hned na parkovišti před obchodem jsme teleskopické nůžky rozbalili, ne snad, že bychom je chtěli na místě vyzkoušet, ale abychom je mohli napolohovat a dostat do vozu. Jsou opravdu dlouhé. A už i vyzkoušené, prý to šlo samo a měli jsme si je pořídit už dávno, říkal mechanizátor.

Já ale nechci psát o zahradnickém náčiní, nýbrž o té cestě, konkrétně o jedné zastávce, kterou jsme si na trase naplánovali. Dávno, dávno před námi to místo navštívil i svatý Vojtěch a vykonal tam zázrak, který by byl vítaný i dnes. Celý kraj byl tehdy vyprahlý suchem, že prý šest let nespadla ani kapka. Světec se s vroucností obrátil k Hospodinu a jeho modlitba byla vyslyšena. Nebe se zatáhlo, spustil se déšť, potoky se naplnily vodou a krajina se zazelenala. Od té doby se onomu zázračnému místu začalo říkat Zelená Hora, a jakkoli je jeho historie plná změn, to jméno mu zůstalo dodnes, jen se obvykle ještě dodává, že je to ta u Nepomuku, aby nedošlo k záměně s jinými Zelenými Horami, třeba tou u Žďáru nad Sázavou.

Na úpatí kopce stával cisterciácký klášter, založený kolem poloviny 12. století a další dvě století budovaný. Ve své době patřil k nejvýznamnějším v českém království. V roce 1420 byl vypleněn husity, ale v úpadku byl prý už před jejich nájezdem. Dnes na místě kláštera stojí vesnice pojmenovaná příznačně Klášter, a kdybyste na rozdíl od nás nikam nespěchali, můžete se do ní zajet podívat a zkusit najít do nejvíc románských a gotických reliktů.

My se k Zelené Hoře blížili z opačné strany a čas vymezený pro výletní zastávku jsme strávili na vrcholu kopce. Ve středověku tu stávala kaple, po husitských válkách hrad a ten byl později přestavěn na zámek. Nejdéle patřil Šternberkům, nějaký čas pak Colloredo-Mansfeldům a Auerspergům, po roce 1918 státu, od 50. let minulého století armádě, po roce 1989 obci Klášter a teď nově dřevozpracující společnosti KLAUS Timber, a.s. Změna je to tak čerstvá, že jsem ještě našla nabídku zámku na prodej na stránkách zprostředkující realitní kanceláře.

Není divu, že se malinké obci nedostávalo financí na údržbu a rekonstrukci obrovského areálu, viditelně poznamenaného zejména obdobím, kdy z něj byly kasárny. V 90. letech se tu natáčeli Černí baroni podle knižní předlohy Miloslava Švandrlíka a návštěvníkům pomáhají s lokací známých scén velkoformátové fotografie rozmístěné v prostoru nádvoří. Že ale vojenská služba v pomocně technických praporech nebyla taková legrace, jak by se z knihy a filmu mohlo zdát, připomíná krátká zvuková koláž vzpomínek pamětníků zaznamenaných díky iniciativě Post Bellum.

Do školních učebních plánů se Zelená hora dostala ale ještě dřív, než se vůbec smělo učit o PTP. Nebylo to ovšem v hodinách dějepisu, nýbrž literatury. Nález textu o Libušině soudu, dnes známého pod označením Rukopis zelenohorský, měl přispět k posílení národního uvědomění.  Vyvolal ale spor o to, zda se jedná skutečně o středověkou památku, nebo o barokní text, anebo o podvrh z doby nálezu. Přestože zastánci všech tří teorií předkládají důkazy podporující jejich verzi, jednoznačný závěr dosud nepadl.

Vší tou spletitou historií provází návštěvníky audiovizuální expozice v zámeckém sále. Naznačuje i velkorysé plány do budoucna, které by provozovatelé areálu zámku a přilehlého Šternbernského dvora rádi realizovali. Už nyní se tu konají koncerty a výstavy, děti se můžou poučit v muzeu včelařství, dospělí prošmejdit muzeum Československé lidové armády a po domluvě lze zážitkově přenocovat v protiatomovém bunkru. Tak snad to ukousnuté sousto nebude příliš velké, snad se všem zainteresovaným podaří najít srozumitelný způsob, jak předat historický odkaz Zelené Hory dál a jak zvládnout obnovu a provoz. Hodila by se přímluva svatého Vojtěcha, protože bez zázraku je to nepředstavitelné.

Vlastně si říkám, že by možná dávalo smysl stávající budovy jen zakonzervovat, aby se dál nerozpadaly, ale nijak je nezvelebovat a nezkrášlovat, aby Zelená Hora zůstala takovým místem nemístem, jakým je nyní. Býval to klášter – ale už není. Býval to hrad – ztratil se v přestavbě. Býval to zámek – z něj zbyly jen zdi a prázdné sály. Býval to armádní objekt – ale vojáci odešli a nechali za sebou vybydlené stavby. To všechno byla Zelená Hora – a teď není nic z toho. Něčím ale přece jen je. Místem nemístem, kde se všechny ty dějinné zvraty až fyzicky dotýkají vnímavého srdce. Místem nemístem, kde se duše živých potkávají s těmi z dávných dob, s mnichy, poutníky, bojovníky, šlechtici, hospodáři, úředníky, trpiteli i trýzniteli. Místem nemístem, které ještě víc než zafinancovat potřebuje promodlit.