• Text: ťuhýk - foto: ťuhýk

Život v zahradě


Pokud jde o můj život v zahradě, jsem šťastné dítě raného věku. Batolím se mezi kytičkami, které zasadil někdo jiný a které rostou samy, a na střídačku se zpěvným ptactvem uzobávám plody stromů, které musel sadit ještě někdo jiný před tím, kdo sadil ty trvalky. Ale jako každé děcko rostu a toužím objevovat svět, a proto se stavím na vlastní nohy, dělám první krůčky, a abych moc nepadala a natloukla si co nejmíň, vzdávám se sladké nevědomosti a učím se – z pokusů a omylů i z moudrých rad a knih. Na nočním stolku už mi dlouho polehává Zelenina z ekozahrady manželů Svobodových, velmi praktická bichle ve velmi nepraktickém formátu, které v minulých týdnech dělala společnost podstatně menší knížka autorky Penelope Lively Život v zahradě.


Tou první příručkou listuji a pročítám se jí po kouscích a opakovaně a vím, že se k ní budu ještě vracet, až naše zahrada projde všemi terénními úpravami a kromě květinek dojde i na snahu o potravinové zahradničení.


Tou druhou publikací jsem se prokousala celou, od první věty, která mě měla odradit, ale neodradila (Virginia Woolfová se jednoho květnového dne věnovala zahradničení.), až po větu poslední, která mě měla nadchnout, ale nenadchla (Díky životu v zahradě jsem získala zahradnické oko, zvláštní způsob vnímání okolí a také trvalý a obohacující zájem, ať už jsem venku a vlastnoručně zahradničím, nebo zahradničím jen v duchu, plánuji do budoucna a představuji si virtuální zahrady.)


Pro někoho tak zoufale zahradnicky nezkušeného a tak nebetyčně přírodovědně nepolíbeného jako já, představovaly některé pasáže textu výzvu přímo masochistickou: Zářily tu řebříčky, křivouše, zvonečky, náprstníky, pryšce, funkie, šatery, slunečnice, kosatce, šuškardy, zavinutky, plaménky, šalvěje, žluťuchy, brčály a palmové lilie. Z toho výčtu znám ani ne půlku rostlin, a i kdybych si zbytek dohledala na internetu, o pár stránek dál můžu vyhledávač otvírat znovu. Nakonec se omezím jen na občasné a víceméně nahodilé rozšiřování botanických znalostí a ostatní neznámé pojmy přecházím, jako bych četla knížku v cizím jazyce. Neumí čésky, neumí čésky!


Je to nicméně těžkopádná četba, i bez ohledu na odborné názvosloví. Ještě ve třetině mám chuť ji odložit nedokončenou, jakkoli dělám něco tak barbarského jen krajně nerada a opravdu zřídka. Pak mě ale zarazí jedna zdánlivě bezvýznamná věta o dárku k osmdesátinám, který autorka dostala. Nalistovala jsem si medailonek paní Lively na předsádce a pozorněji zaostřila na rok narození: 1933! Spolu s informací, že je to britská autorka, která prožila dětství v Egyptě, to byl klíč k porozumění a pochopení celého textu. S respektem a shovívavostí, které mi předtím scházely, jsem Životu v zahradě paní Lively nakonec přišla na chuť. Konstatuji, že:


Autorka ráda antropomorfizuje: Má milovaná erbovní rostlina, turan Karvinského, pochází z Mexika a v angličtině se mu občas přezdívá „mexický bleší jed“, což je název, který by mě nenapadl ani ve snu. Nevím, který lovec rostlin ho přinesl do Anglie, ale jsme jeho dlužníky. Zdá se, že se turan úspěšně rozšířil v místech, kde jsou pro něj příhodné podmínky, po celém světě – je to prospěchářský přistěhovalec. Vážím si jeho nezávislosti: je mu jedno, kdo se ho snaží záměrně vysazovat, a rád si sám vybírá místo, kde bude růst, a trhliny ve zdi, do nichž se protáhne.


Je osobní: Představuji si tulipány, které mi vyrostou na zahradě příští duben a květen. Zbláznila jsem se, chytil mě amok a objednala jsem si sedmdesát tulipánových cibulí.


Dělí se o své zahradnické zkušenosti: Co je plevel a co není? S Jackem jsme se občas pohádali kvůli vikvi, jak vikvi plotní, tak vikvi ptačí – mně vždycky připadaly příliš pěkné, než abychom je vytrhali, kdežto Jack je klasifikoval jako plevel. A stejně tak lnice květel – je tak krásná, se svými bledě žlutými kvítky podobnými prvosence. Jack to viděl jinak. Tentýž případ jako trávník posetý sedmikráskami.


Přidává i moudra vyčtená z knih: Pro Římany byla růže symbolem mlčenlivosti a diskrétnosti, proto měli stropy jídelen vymalovány růžemi, aby se hostům připomnělo, že co se řekne pod vlivem alkoholu, je výhradně „sub rosa“, a tento zvyk byl oživen v sedmnáctém století.


Nabízí komentované tipy na další doporučenou četbu: Zelené myšlenky Eleanor Perenyiové jsou vystavěny jako abecedně řazený sled esejů, jako například „Letničky“ nebo „Úloha ženy“, a vyjadřují se k břečťanu, bylinkám, kompotu, jiřinám, mákům, mrazu, mulči, plevelu, ropuchám, semenům, žížalám a mnoha dalším tématům – jsou to epizodní eseje, občas rázně zamítavé, jindy upovídané, a celkově působivě erudované.


A své vyprávění tu a tam okoření trochou britského humoru, jako když píše o Elizabeth von Arnimové a její knize o životě v roli zámecké paní na jednom pruském sídle: Elizabeth, což je sympatické a na člověka to udělá dojem, měla na zahradničení oko, měla vizi a věděla, co chce, a to, co chtěla, příliš nezapadalo do dobové zahradnické módy. Chtěla nepravidelnost, skupiny, trsy jarních rostlin, náprstníky a divizny zářící na jejich divokých pěšinkách lemovaných křovinami. Na každém kroku jí mařil plány zámecký zahradník, který chtěl mít všechno v rovných řadách: „…chodil po zahradě s dlouhým provázkem, vyznačoval paralelní linie podél hranic s nádhernou precizností a rozmisťoval ubohé rostliny jako vojáky na přehlídce.“ V tuto chvíli se čtenář dozví o hlavní příčině pocitu marnosti, jímž Elizabeth trpí: „Kéž bych tak mohla sama rýt a sázet!“ Zdá se, že v té době bylo nemyslitelné, aby se paní pruského sídla pustila sama do práce s rýčem a vidlemi. Jednou se Elizabeth potají vytratí s rýčem a hráběmi, aby vysázela několik povijnic, a pak se ve spěchu vrací do křesla, aby si „zachránila reputaci /…/ je to požehnaný druh práce, a kdyby měla Eva v ráji rýč a věděla, co s ním, vůbec nemuselo dojít na tu ošklivou záležitost s jablkem.“


Z anotace ke knize jsem nabyla dojmu, že se při čtení projdu po zahradách ve světové beletrii. Nakonec to byla náročná túra nejen literaturou, ale i malířstvím, odbornými publikacemi, módními trendy v zakládání zahrad, zahradničením jako společenským ukazatelem a zahradou coby vzdoru času a řádu. Pořádná nálož, to vám povím. Příště sáhnu po něčem lehčím. Třeba po jednom z oblíbených titulů britské autorky – Zahradníkův rok Karla Čapka by mohl být tou pravou ořechovou četbou.


Lively, Penelope: Život v zahradě. Host 2019. Překlad Petra Johana Poncarová


#knihy #zahrada

www.laniusminor.cz

© 2016-2020 by Marie Jandová Created with Wix.com

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now