Dovolte, abych vám představila nejstarší bloggerku světa. Není to ta Rumunka na fotce a ani já to nejsem, i když jsem čerstvě o další rok krásnější fosilií, tedy přinejmenším v blogosféře. Tak krásnou a vzácnou, jako Dagny Carlsson ale ještě zdaleka ne. Má možná potíže vzpomenout si, co se stalo včera, ale zato si pamatuje, co se událo před sto lety. Narodila se dva roky před první světovou válkou, a kdyby záleželo jen na statistikách, byla by už jen jménem na náhrobku. Ona ale všem statistikám navzdory žije – a pěkně naplno. Profilová fotka facebookové stránky jejích fanoušků ji zachycuje na houpačce z pneumatiky.
Jako by si vynahrazovala strázně svého dětství a těžkého života. Když jí byly sotva dva roky, zavírala ji přísná maminka do skříně (než na to její maminka, Dagnyina babička, přišla a promluvila jí do duše). Sotva trošku odrostla, musela hlídat mladší sourozence. Nevybavuje si, že by si spolu hráli. Ráda by studovala, ale čekalo se od ní, že začne brzy přispívat do rodinného rozpočtu. Ač nesnášela šití, nastoupila jako šička do továrny a zůstala tam dvacet let. Její první manžel byl patologicky žárlivý alkoholik. Dagny byla společenská a ráda něco organizovala, jako třeba večírek v práci na svátek sv. Lucie, na který ji ale muž nechtěl pustit a zavřel ji do skříně. S pomocí přátel od něj nakonec utekla. Vždycky ráda tancovala a na tanečním parketu poznala i svého druhého muže, s kterým prožila šedesátku pěkných a spokojených let. Bylo jí devadesát, když ovdověla a ztratila chuť do života. Pak si ale pořídila počítač a začala objevovat nové světy. Dnes učí mladší seniory pracovat s Wordem a internetem a píše svůj vlastní blog, na který nahlédlo už přes dva milióny lidí.
U počítače ji zachycuje i úvodní scéna dokumentu Život začíná po stovce. Dagny si zakládá profil na internetové seznamce a suše a neodolatelně vtipně glosuje: "Jste připraven/a na dlouhodobý vztah?" - "Rozhodně ne." Ráda by si ještě s někým zatancovala a hledá tanečního partnera: "Samé děti," povzdechne si nad sedmdesátiletými muži. Nakonec se s tanečníkem seznámí díky jednomu vesnickému lékaři. Nejstarší bloggerka si zatančí s nejstarším dýdžejem Švédska poprvé v chlévě mezi kravami. Naprosto přirozeně ale působí i v záři reflektorů v televizním studiu nebo na večírcích, kam blogem proslavenou a radostí ze života mediálně vděčnou seniorku zvou. Kdo by do ní řekl, že bývala hodně nesmělá a připadala si k ničemu. Sama přiznává: "Čím jsem starší, tím míň si to myslím."
Když se jí kdosi ptal na její recept na život, odpověděla stručně: "Dobré geny a zvědavost." Nabízí se dodat: a humor. Pokud Dagny vůbec trápí nějaké neduhy stáří, dokáže si z nich dělat legraci. A zasmát se umí i sama sobě. Na blogu ji některé fotokoláže ukazují jako motorkářku, snowboardistku nebo dokonce jako medvídka koalu. Obrázky pro ni fotí kamarádka, texty ale píše sama a náměty čerpá z všedního života (lze-li život takto činorodého stoletého člověka považovat za všední). Stojí za to si některé zkopírovat do překladače. Třeba jak si vyrazila koupit džíny nebo o cvičení rovnováhy nebo o ošklivém počasí.
Na projekci dokumentu o Dagny Carlssonové v rámci festivalu Jeden svět v Městské knihovně v Praze navazovala beseda se zástupcem sdružení Elpida, které "pomáhá seniorům stát se samozřejmou, sebevědomou a respektovanou součástí naší společnosti." Jednou z aktivit Elpidy jsou i počítačové kurzy, není to ale zdaleka jediný projekt. Onehdy jsme koupili ručně pletené vlněné „Ponožky od babičky“ se jménem jejich zhotovitelky. I v tom má Elpida prsty.
Oliveru Wendellovi Holmesovi se připisuje citát: „Být sedmdesát let mlád je mnohem příjemnější, než být čtyřicet let stár.“ Sto let mladá babička Carlssonová je provokativně inspirujícím důkazem.
Život začíná po stovce (Life begins at 100). Režie Åsa Blanck. Švédsko 2015.