• Text: ťuhýk - foto: ťuhýk

Zvrhlá výprava do Brlohu u Drhovle



Počasí nelákalo příliš ven, takže když už procházka, tak do místa s vábivým názvem Brloh. Na rozdíl od jediného Pelechu a jediného Doupěte je Brlohů na mapě České republiky vícero. My si zajeli obhlídnout ten u Drhovle v okrese Písek.


Na návsi jsme parkovali za pět minut dvanáct. Teda ne že by nám něco uteklo. První březnovou sobotu tady chcíp pes. I ta slaměná koza, nebo co to tam komusi za plotem ožíralo kytičky, byla po zimě celá olysalá. Její živé družky v ohrádce za vsí na tom byly naštěstí mnohem lépe, měly se čile k světu i k nám. Zvlášť bílá kozička nedbala na žárlivé pohledy kozlíka a s přátelským úsměvem se předváděla a chlubila svým parádním obutím. Kdo už jiný by měl mít hezké kozačky, když ne koza, že?


Necháváme se vést cyklostezkou, značenou spíš pro ta zvířátka, než pro lidi. Místní by si mohli se svou nejníže umístěnou směrovkou zažádat o zápis do knihy rekordů. Vlastně by se na tom dal postavit marketing celé obce. Už vidím tu naučnou stezku Brloh ze zvířecí perspektivy. Co by na to ale mekly kozy domácí a jak by se to asi líbilo vodoušovi rudonohému v přilehlém přírodním parku Michovka? Některé nápady jsou nejpovedenější nerealizované. Pojďme hledat jiná nej.


Co takhle nejvýstavnější stavení? Tím je bezpochyby někdejší tvrz, později užívaná jako sýpka, dnes v soukromém vlastnictví. Nedalo mi to a zvědavě jsem nakoukla do katastru nemovitostí, kdo že je dnes brložským pánem. Tak je to paní, je z Českého Krumlova, a jak jsem se dověděla od strýčka Kukly (známějšího pod svým poameričtěným jménem Google), tak před pár lety získala ocenění za významný přínos ke kulturně společenskému životu ve městě, spočívající v organizování hudebního festivalu, koncertů, výstav a v péči o nemovité kulturní památky. Brložské č.p. 1 se zdá být v dobrých rukách.


Kam se od středověku posunuly představy o bydlení, dosvědčuje stavba u rybníka Michovka. Dlužno podotknout, že stejně jako kdysi tvrz, i toto obydlí je ojedinělé a vyhrazené, alespoň zatím, jen malé skupině lidí. Na první pohled se jedná o alternativní stavbu usilující o minimální náklady a maximální udržitelnost. Patří k těm hezčím svého druhu, které jsem v poslední době viděla, i když její bezprostřední okolí, technické zázemí a zahrada, oku příliš nelahodí. On ten projekt ale ještě zjevně nebyl zcela dokončen, tak lze doufat, že to tu brzy bude vypadat hezky celé.


Scházíme ze zpevněných cest k potoku a hledáme, kudy na druhý břeh. Porostem na úbočí Hůrky se prodereme do polí a zarostlou pěšinkou mezi poli se vracíme zpět. Ještě se pozastavíme u pastviny, na které odpočívá černý býček. No, býk jako kráva to je, obrovský, mohutný, už nás zmerčil, tak snad raději abychom se klidili.


Bude to znít dosti prvoplánově, něco jako býčka viděti, velký hlad míti, ale nám už vážně kručelo v břiše. Už dopředu jsme si naplánovali, že na oběd zajedeme do Kbelnice. Kamarádi, kteří byli s námi, tamní zájezdní hostinec ještě neochutnali, tak nebylo nad čím váhat. A tady je ten bod, ve kterém se nám ten zdravý pohyb na čerstvém vzduchu poněkud zvrhnul. Na zhruba hodinovou procházku totiž navázal více než dvouhodinový oběd v hostinci U Jiskrů, a kdo jste tam někdy byli, tak víte, a kdo ne, tak vězte, že tam vaří moc dobře a že se tam téměř nelze nepřejíst. Poctivý slepičí vývar, srnčí s omáčkou a perníkovým knedlíkem, losos v banánových listech, Honzovy kynuté buchty... Odolej, kdo můžeš. My jsme nemohli. A ještě když vás obsluhuje usměvavá slečna jak vystřižená z filmu pro pamětníky, která se vám v tom šrumci restaurace, obsazené do posledního stolu, dokáže věnovat, jako byste byli jediní hosté. Však se do ní soused taky málem zakoukal.


Závěrem si navzájem něco slibme. Čtenář že se někdy staví U Jiskrů a připije na naše zdraví. A my že na příštím výletu zvrátíme poměr aktivity pohybového aparátu a zažívacího traktu ve prospěch toho prvního.


#vylet #restaurace